Poslední komentáře

Zlomená křídla


Autor: Dorian Harst
Anotace:
Anime Togainu no chi. Pairing Keisuke / Akira

Mohlo ho napadnout, že se to stane. Jo, mohlo, jenže nenapadlo. Sakra! Jak jen ho mohl nechat samotného? Bože, co je to za hlupáka, byla to jen chvilka, co ho spustil z očí a byl pryč. Jen stříkance krve na zdech prozrazovaly, co se stalo. Doufal, že nepatří jemu, nesměly, to by si nikdy neodpustil. Teprve teď mu začalo docházet, jak velkou chybu udělal, když mu dovolil zůstat a zapojit se do téhle děsivé hry o život. Keisuke násilí nenáviděl, nikdy by nikomu neublížil, nezasloužil si tu být. Akira byl zaslepený sám sebou, než aby to viděl. Až ho najde, tak… najde ho vůbec?
Byl zmatený, netušil, kudy se dát, která cesta byla tou správnou v nekonečné spleti ulic i postraních odboček mezi vysokými budovami a věžáky, kde nežil nikdo, kdo by měl význam. Jen on ho měl, jako jediný mezi těmi všemi bezvýznamnými a nicotnými zde. Měl cenu pro něj. Keisuke!
Akira, sám, bez rozvahy nebo rozumného plánu následoval jen své instinkty a pudy, přestože záchrana přítele se jako vrozené puzení označovat nedalo. Ale on to nemohl vzdát, musel jej nalézt a povědět mu to. Říct, že ho to mrzí, to jak se k němu choval a dát najevo, kolik pro něj Keisuke znamená. Proč si ho jen nikdy nevážil? Ne nadarmo si uvědomoval, co měl, než o to teď přišel. Příliš bolestné uvědomění pro někoho, kdo neznal cit k nikomu jinému, než k sobě a i ten mnohdy považoval za nepodstatný. Často toužil po smrti, po jakémkoliv konci toho všeho, svět mu byl jedno. Slepý i hluchý k problémům ostatních se sobecky pokoušel oprostit z okovů života, jež ho nutily dýchat, cítit bolest a také mu vnucovaly Keisukeho přítomnost. Paradoxně to byl právě hnědovlasý, kdo jej držel nad vodou a nedovolil mu podlehnout. Jen díky jeho naléhání žil.
“Keisuke,” vyslovil to jméno do ticha, přičemž nepřestával být stejně ostražitý, než jindy, ačkoli jistá zbrklost z jeho chování dávala vyznít strachu ze ztráty přítele. Nesměl o něj přijít, ne teď. Přece mu slíbil, že se z toho dostanou, společně. Vybojují si svobodu, ať to znamená cokoliv, tak proč se to tak najednou zvrtlo? U Akiry bylo skutečně vzácné spatřit jiného výrazu, než byl ten vždy klidný, lhostejný k okolnímu a vždy nad věcí. Jen málokdy dával najevo jakékoliv emoce, a když už, byl to slabý projev vyššího citu v podobě prosby, nebo poděkování za laskavost jemu prokázanou. Nic víc. Věčně odměřený, odkázaný jen na své vlastní schopnosti a znalosti, neohlížel se na jiné. Hnědovlásek byl často jen zbytečností, těžkou koulí přikovanou k jeho kotníku, jež neustále vláčel za sebou jako přítěžek a neodvrhnul jej jen proto, že se znali odmala a Keisuke byl jediná, jemu blízká osoba i když mnohokrát uvažoval nad tím, že ho vlastně nepotřebuje. Teď by dal všechno za to, vidět ho se smát.
Možná najednou našel správný směr, nebo to bylo vnuknutí, které jej donutilo vydat se do staré, téměř zničené čtvrti, kde pobývali jen dočista ztracené existence, bez naděje na jakýkoliv další život. Byli to naprostí zkrachovalci, měli být již mrtví, přišli o známky, a přesto se nevzdávali nároku na další nádech, který už ale pozbýval smyslu. Jejich ubohé bytí bylo zpečetěno, jen o tom ještě nevěděli. Bylo šero a ticho.
“Keisuke!” zavolal šedovlasý Akira do temnoty před sebou, byť si uvědomoval, jak nebezpečné je dělat hluk. Každý druhý by mu poradil zapomenout na blízkého a starat se o vlastní blaho, když se mu na krku houpe život v podobě plechové psí známky, znamenajíc v těchto krutých časech více, než tlukot živého srdce. Ale on nemohl, nedovolil by si jej opustit, to by mu nikdy neudělal. Nejen jemu, neudělal by to sobě, musel by se do konce svých dnů nenávidět, ačkoli už těch dnů jistě mnoho nebude. Zavolal znovu, ticho. Ve tmě se často ukrývalo více, než lidé. Děsivá představa.
Přesvědčený o naléhavosti a délce svého jistého a ukvapeného kroku se rozešel vstříc nezaručené naději, že hnědovlasého nalezne, byť by měl být mrtvý. Dokud neuzří jeho tělo, neuvěří v jeho skon. Nikdy. Přivřel oči a přitáhl si svou zelenou bundu blíže k tělu, neb po páteři mu jako ledová jinovatka projížděly záchvěvy mrazu. Snažil se být co nejtišší, bedlivě studoval okolní zvuky, snažíc se zachytit veškerenstvo důkazů o lidské přítomnosti. Nic. Dokonalé ticho, dokonce ani krysy. Zvláštní.
“A…Aki…” Potom to uslyšel, nejprve velice slabě, jakoby to bylo spíše chrčení poraněného zvířete, kterému už nebývá mnoho času. Vůbec to nebyl Keisukeho hlas. Nepoznával ho jakkoli moc se snažil si ho k němu přiřadit, ale volal, spíše sípal jeho jméno. Na tom konci osamělé uličky, odkud zvuk přicházel, bylo světlo. Nejspíše od prozatím netknuté pouliční lampy někde za rohem. Chvíli váhal, rozhodně neměl v úmyslu naletět na nějakou bezduchou lest, ale přece jen udělal několik pomalých kroků vpřed, směrem k tomu místu. Nezdálo se, že tam někdo je. Už měl v úmyslu se otočit, když se ze z temného, černotou protkaného, koutu ulice vyplazilo na chabé světlo, bezmocné tělo jeho kamaráda. Byl to on, Akirovi došel dech.
“Keisuke!” vykřikl, ačkoli se mu hlas lámal v druhé slabice toho jména. Rozběhl se k němu, očekával cokoliv, jen ne to, co viděl. Ještě nebyl dost blízko na to, aby mohl hodnotit, ale zprvu se mu zdálo, že jeho hnědovlásek není vážněji zraněný, přestože na jeho těle krev ulpěla. Spěchal, ani netušil, že vzdálenost mezi nimi může být tak dlouhá, skoro nekonečná. Přišlo mu, že jakkoli rychle běží, nemá šanci Keisukeho zachránit. Netušil, proč nad tím přemýšlí, jen běžel, až se nakonec dostal na světlo.
“Keisuke. Keisuke, vydrž, bude to v pořádku. Pomůžu Ti,” dostal ze sebe chlapec v bundě, jenž si k poraněnému klekl, aby posoudil rozsah škod na jeho zevnějšku. Keisuke byl oděný pouze ve svém bílém triku s tmavými rukávy, jiného ošacení pozbýval. Jeho nahota Akiru vyděsila, přál si, aby to nebyla pravda. Proč by někdo svlékal kluka? Ano, Keisuke byl velice pohledný, mladý a svými jemnými rysy vyzníval velice křehce. Ne, nechtěl tomu věřit, to přeci ne. Vyčerpaný hnědovlásek ležel na břiše, jak se snažil vyplazit na světlo. Akirovi stačil jediný pohled na jeho obnažený zadeček, aby poznal, že se nemýlí. Kůže byla potřísněná lepkavou bílou tekutinou smísenou s vyzývavou červení. Tolikrát si ho vzali, bezohledně a krutě. Akira si ta muka nedokázal představit, bolestně se mu stáhli vnitřnosti. Připomnělo mu to sliz na právě narozeném štěněti, zranitelném a bezmocném. Přesně tak teď Keisuke vypadal.
“Přišels’ pro… pro mě.” Vydechl zneužitý chlapec, přestože nebyl schopný se otočit a pohlédnout do tváře příteli. A ten tón, kterým to řekl nasvědčovat faktu, že již nedoufal ve společné shledání, neb příliš dobře znal povahu šedovlasého. Styděl se, tolik se hanbil za svou slabost i nahotu s jakou byl nalezen. Také se kál za svou uspěchanost, když na druhého chlapce volal. Nyní jej přivedl do nebezpečí, neb s jistotou věděl, že se jeho trýznitelé vrátí a rozhodně Akirovi nepřál stejný osud. Tohle ponížení bylo pro muže horší, než sama smrt, jíž by nyní přivítal velice vřele. Nedovedl se pohnout, byl zmožený, vyčerpaný tím, jak do něj znovu a znovu vstupovali, bez ohledu na jeho nepřipravenost a nezkušenost v otázce chlapeckého spojení. Ne, bylo jim to jedno, prostě si ho vzali. Hrubě, zcela brutálně si přivlastnili jeho tělo, aby ukojili vlastní živočišné pudy. Nebyl v tom žádný cit, ani ohleduplnost. Neubránil se, když mu jeden z nich pevně sevřel zápěstí, zatímco druhý jej svlékal tím způsobem, že se jej snažil co nejvíce ponížit, když jej vzrušoval. Jakmile se mu přes zatnuté zuby dostal první sten, na nic nečekali, spěšně ho ohnuli přes kdovíjaký kus nábytku a vulgárně přiráželi do jeho panického tělíčka. Ignorujíc křik, prosby i marnou snahu vysmeknou se z jejich dosahu, se na něm střídali, jako by byl jen hračkou, použitelnou loutkou, která po tom, co přestane loutkáře zajímat, stane se zbytečnou. Slyšel smích, zvrhlé poznámky o tom, jak je uzoučký a horký, o tom jak ho naplní svým semenem a budou sledovat, jak z něj vytéká a špiní jeho stehna. I jen ta slova ho nutila ronit bezvýznamné slzy, jež jim byly k posměchu stejně jako on samotný a teprve, když po úctyhodné době, kdy ho mrzačili zevnitř, začal krvácet a zvracet, došlo jim, že z něj nejspíše dostali všechno, co jim to tělo mohlo nabídnout. Bylo mu strašně, to se slovy nedalo vyjádřit, cítil se neskutečně ponížený, zhrzený sám sebou, špinavý, nehodný života po něčem takovém. Kéž by ho zabili, ale ani tahle odměna za to, jak držel a ke konci už to jen mlčky snášel, mu nebyla dopřána. Schovali si ho, jako by byl kostí, jež si pes zahrabe na pozdější dobu, kdy opět zatouží po její chuti. I oni si jej nechali na později, aby ho zlomili, aby si jej podrobili a opět se dostali do toho těla, které jim poprvé poskytlo tolik potěšení, nehledě na již jednou znesvěcený zadeček a rozdrcenou duši. Keisuke to měl nyní v živé paměti, nebyla to ani hodina, co jej sem ‘uklidili’. Znovu se rozplakal.
“Blázínku, přece Tě tu nenechám. Pojď, vstávej, vypadneme,” navrhl Akira a snažil se předstírat, že si jeho zneužití nevšiml. Jistě to pro Keisukeho nebylo snadné, neměl potřebu jej ještě více shazovat. Teď potřeboval jeho podporu, snažil se nevnímat slzy, teď na ně nebyl čas. Museli pryč. Odhodlaný Akira sevřel pažemi pevně hnědovláskův trup, aby mu pomohl na nohy, leč nezdálo se, že Keisuke má v úmyslu spolupracovat. Byl naprosto bezvládný, jakoby postrádal sílu vytrvat a bojovat o život. Na jednu stranu jej Akira chápal, po tom, co musel zažít, ale na tu druhou…
“Zabij mě, Akiro.” Velice tichá prosba. Keisuke moc dobře věděl, co říká, nelitoval. Takhle žít nemohl, tak k ničemu, bezmocný, použitý. Bylo mu ze sebe zle. Tohle se neuzdraví, nepřijdou žádné slzy, jež by smyly hřích, kterým jej zneuctili. Akira doufal, že se přeslechl a položil ono bezvládné něco, co dříve bývalo jeho přítelem, zase zpět na chladnou zem.
“Co prosím?” zeptal se s opatrností, doufaje, že skutečně nevnímal přesně vyřčená slova. Pomalu a s jakousi nikdy nevyjevenou starostlivostí obrátil Keisukeho na záda, aby mu viděl do strhané a dočista pokořené tváře, kterou si vždy pamatoval veselou, plnou radosti a jasu. Nikdo neměl tak osobité kouzlo jako právě hnědovlasý. Takhle si jej nikdy nepřál spatřit, krvácelo mu srdce nad zbytečně prolitými slzami.
“Udělej to, Akiro. Prosím Tě, zabij mě,” zopakoval svou prosbu Keisuke, odvrátil od šedovlasého pohled a doufal, že druhý chápe jeho pohnutky. Nechtěl mluvit o svém ponížení, a i když Akira skrýval, že ví o tom, jak si ho vzali, má tolik pochopení k tomu, aby ukončil jeho trápení. Keisuke nebyl výrazně zraněný na těle, avšak duše i hrdost utrpěly neodčinitelné rány, o jejichž zacelení nemělo smyslu uvažovat. Skutečně si přál zemřít.
“Zabij mě, prosím…Akiro, prosím…” Zoufané prosby padlé nevinnosti.
“Ticho!” Kdyby nebyl hnědovlasý už tak zlomený, Akira by jej za ta slova udeřil do tváře. Tohle rozhodně neměl v úmyslu poslouchat. Keisuke si zřejmě neuvědomoval, jak absurdní je čin, o něž jej žádá, nehledě na jejich mnohaleté přátelství. Takhle to přeci neskončí. Šedovlasý k sobě začal pociťovat silnou nenávist za to, že Keisukeho nedokázal ochránit a zašlo to až sem. Nikdy od něj neměl odcházet, kdyby jen… kdyby… Nyní, při pohledu na tu poskvrněnou čistotu, znečištěnou nejen krví a spermatem, ale i neviditelnými hříchy, které na svědomí neměl, dal by všechno, nastavil by vlastní tělo za Keisukeho. Jak to jen mohl dopustit? To on zasluhoval trest, přičemž smrt znamenala spíše vysvobození, ne odplatu za proviněné.
“Dost, Keisuke! Přestaň!” pokáral ho Akira přísně, neb to byl on, kdo měl pocit, že je v právu. Nikdy by nebyl schopný hnědovláskovi ublížit, dokonce ani, kdyby opravdu chtěl. Podíval se mu do očí se svým zvláštně osobitým druhem něhy, kterou nikdy nikomu neprokázal. S největší pravděpodobností to ani nebylo jeho záměrem, ale v Keisukem ten pohled vzbudil daleko hlubší city, než si kdy přiznával, že k Akirovi chová. Pro tenhle pohled žil, pro něj ještě dýchal a představoval si, že takto jej jednou spatří. Nad sebou s výrazem plným láska a pochopení, jakkoli se tato situace lišila od jeho představy. Ano, miloval ho. Miloval ho tak, jak vůbec člověka milovat lze, ovšem nikdy nenašel odvahu mu to sdělit pro přílišný strach z faktu, že by byl jistě odvržen. Proto raději mlčel a ponechal si výsadu Akirovi přítomnosti po svém boku. Jen tím se mohl utěšovat, jen jemu se chtěl dát, mnohokrát o tom snil, ale teď to bylo pryč. Byl použitý, zneuctěný, již neměl žádnou cenu. Odpad.
“Keisuke, nechci, abys to říkal, rozumíš? Jsi přítel, nechci o Tebe přijít. Nikdy jsem Ti to neřekl, ale znamenáš pro mě hodně. Nesmíš to vzdát, mám Tě rád.” Ta poslední slova, jenom ta tři slova, ta si přál hnědovlasý chlapec slyšet už spoustu let. Jenom to, nepatrný projev nějaké náklonnost z Akirovi strany. Vědomí, že mu není lhostejný, že má význam. Akirovi se ulevilo, konečně, řekl to. Cítil, jak z něj opadla tíha vyřčeného a on konečně mohl, bez jakýchkoli výčitek nebo nechápavých pohledů vzít Keisukeho za ramena, jako by byl jen panenkou a opatrně, aby ji nerozbil, si jej přitiskl na hruď. “Mám Tě rád, Keisuke. Je mi jedno, co se stalo. Prosím Tě, žádám Tě jako přítel, zůstaň se mnou,” šeptal tiše do jeho ucha, když zneužitého podpíral na zádech a schovával svou tvář v jeho vlasech. Mazlil se s nimi, jakoby k tomu nikdy nedostal příležitost, jakoby se potřeboval ujistit, že jeho Keisuke žije, že je u něj. Tentokrát ne jako samozřejmost, ale jako nepostradatelná součást jeho života. Vnímal jeho srdce na svém, zdál se tak slabý, přestože postavu měl tvarovanou hezky. Políbil jej rychle do vlasů a otřel se rty i o jeho tvář, přičemž si uvědomoval, že se mu Keisuke v náručí třese pláčem a nepotlačovanými vzlyky. Oba na to čekali, zoufale dlouho. Proč je hrdost taková bariéra?
“Ale já… Akiro… oni mě, oni mě…” Přes polykané slzy nebyl s to dokončit větu, možná ani nechtěl. Jakoby se bál, že když to řekne nahlas, bude to pravda, zatím o tom nemluvili. Měl neskutečný strach. Co když ho Akira také opustí? Zahodí jej, jako nikdy nepostrádaného, avšak ten se mu opět podíval do očí a pohladil palcem po tváři ve snaze smazat stopy po pláči, což bylo pro zarudlé, krví podlité oči a napuchlé rty od toho, jak se do nich kousal, aby potlačil výkřiky, nemožné.
“Ššš, já vím, Keisuke. To nic, už to nedovolím. Už to nikdy nedovolím, slibuji.” Byla to slova pronesená s jistotou, nezlomností a skálopevným přesvědčením, že slib dodrží, ať by byla cena jakkoliv vysoká. Zlehka se sklonil stále podpíraje přítele a skutečně váhavě, aby mu dal prostor pro odmítnutí, jej políbil. Zavřel oči a jen opatrně se dotýkal svými rty těch Keisukeho, jakoby mu hrubší zacházení mohl ublížit, ale on nechtěl spěchat, jen jej ujistit o pravosti svých citů, nikoli jen o předstíraném, aby jej obelhal. Keisuke měl pocit, jakoby se jeho již polámaná křídla, uzdravovala a on se vznášel. Neskutečné, andělé neexistovali, přesto si připadal, že ho jeden právě svírá v náručí a dává mu okoštovat své nadpozemské chuti, pro lidské smysly nepoznané.
“To se mi líbilo,” usmál se Akira, jakmile opustil slanost rtů zneužitého, jež kvůli polykaným slzám nesly právě tuhle nevhodnou příchuť. Musel Keisukeho přivést na jiné myšlenky, jistěže věděl o jeho citech k němu, poznal to již před dlouhou dobou, ale byl přespříliš povýšený, než by dal najevo, že je mu to příjemné a sám skrývá touhu okusit jakost chlapcova těla. Proč muselo přijít něco takového, aby sebral odvahu a přestal se skrývat za silácká gesta? Kéž by to bylo jinak. Bylo to vůbec poprvé, po dlouhé době, co hnědovlasý viděl Akiru se usmát, už tenkrát se do toho úsměvu zamiloval.
“Mně taky. Ani nevíš, jak dlouho jsem na to čekal,” opětoval mu Keisuke šťastný výraz a zvedl ruce, aby jej mohl obejmout kolem krku. Ale vím, odpověděl si pro sebe s lítostí šedovlasý. Vsunul jednu paži Keisukem pod kolena, druhou stále na jeho zádech a vyzvedl si jej do náruče, aby mohli odejít. Držel jej jako to nejcennější, co kdy vlastnil, přestože Keisukeho nepovažoval za ‘svého’. Chtěl ho jen chránit, ukrýt před světem, aby již nikdo neměl šanci mu jakkoli uškodit. Snažil se ignorovat jeho obnažené, třesoucí se tělo, nicméně vnímal, jak mu po předloktí stéká cosi, co považoval za tu odpudivou tělní tekutinu, kterou jeho drahého hnědovlasého andílka naplnili a kterou kvůli jeho náhlé změně polohy tělo vypudilo. Oddechl si, pokud je to něco, co se dá smýt, je to nepodstatné. Keisukeho bolest byla nenapravitelná.
“Odpočiň si, Keisuke. Jen spi, postarám se o Tebe.” Ten starostlivý, láskyplný tón, jímž na něj promlouval, zaceloval nespatřitelné rány na duši zneužitého a ten si proto klidně opřel hlavu o rameno svého přítele. Byl spokojený, konečně je tam, kde toužil vždy být. U něj. Zavřel oči s vědomím, že až znovu procitne, Akirovo tělo jej bude těšit a on se v tom teple bude vyhřívat. Přestože se za sebe vždy bude stydět a nepochyboval, že bude mít skutečný problém se svému kamarádovi kdy nabídnout, věřil, že to možná jednou překoná. Pro něj překoná všechno, pokusí se. Mírně se zavrtěl a pevněji se na šedovlasého přitisknul, snad aby se mu to nezdálo.
“Miluju Tě, Akiro,” špitl, již téměř ponořený v kalném nevědomí. Vypadal půvabně a sladce, Akira se pousmál nad jeho usínající tváří, přestože v ní bylo vryto tolik bolesti. Má ho, zachrání ho a už nikdy nikomu nedovolí, aby si jej vzal kromě něj samotného. Od teď to bude jen on, kdo bude prostupovat jeho tělem. Ovšem ne jako jiný, on bude jemný, laskavý a ohleduplný, bude si jej brát rozvážně a s něhou, neustále jej hlazením utěšujíc, že mu nemá v úmyslu ublížit. Nikdy nebude chtít víc, než mu bude dáno. Poskytne mu čas na uzdravení těla i duše, ačkoli o té pochyboval, že je toho schopna a poté mu dá najevo, jak moc potřebuje jeho blízkost. Pousmál se, krásné obrazy v jeho mysli se rozplývaly a rodily se nové a úchvatnější.
“Taky Tě miluju, Keisuke.” Věděl, že to nesený chlapec již neslyší, ale těšilo jej vědomí, že to vyslovil. Nyní mohli být spolu. Sic s polámanými křídly, ale přesto andělé, pečující svými city jeden o druhého v tomto krutém, brutálním světě, z něhož se s pohledy k nebi jednoho dne osvobodí.

Leave a Reply

  

  

  

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>