Archiv rubriky: Novinky

Trpká příchuť pravdy 002

Je až k neuvěření, jak může jedna jediná osoba přeměnit Váš spořádaný malý svět v jeden velký chaos. Má budoucnost byla již od narození předem pečlivě naplánovaná. Nepřemýšlel jsem o tom, prostě jsem to přijal jako prostý fakt. Dokud se neobjevil on a já si začal pokládat otázky: „Je můj osud pevně daný? Mohu ho změnit? Chci ho vůbec změnit?“

Abych byl upřímný, všechna má velká rozhodnutí byla ovlivněna Tatsuyou. Zvolil jsem si povolání fotografa čistě z nostalgie. Litoval jsem, že jsem nemohl zachytit ty prchavé momenty prvotního záblesku štěstí ve svém životě. Později se navíc ukázalo, že mi k této profesi nechybí ani potřebný talent.

Vzhledem k blížící se uzávěrce a naplánovanému focení jsem musel veškeré nežádoucí myšlenky potlačit a plně se soustředit na modelky před mým objektivem. Jednalo se o dvě nezkušené 20-ti leté dívky. Bohužel mi nebyl schválen vyšší rozpočet, takže nezbylo nic jiného než najmout ucházející dívky bez jakékoliv praxe. Jak jsem předpokládal, naučit je veškeré základy pózování a zachytit na jejich tvářích požadující výraz byl vskutku náročný a vyčerpávající úkol.

Čas rychle ubíhal a plně jsem se ponořil do práce. Potřeboval jsem nějakým způsobem odstranit strnulost v jejich postoji.

„Milé dámy, víte, jak fotograf vydělá nejrychleji peníze?“ zeptám se modelek s vážnou tváří.

„To opravdu netušíme.“ odvětí zaskočeně bruneta.

„Prodá svůj foťák!“ zakončuji svůj otřesný vtip. Modelky již propukají v upřímný smích. Rychle zachycuji jejich uvolněný postoj a veselé obličeje, poté kontroluji s pýchou výslednou fotografii.

„Pro dnešek jsme skončili!“ oznámil jsem všem zúčastněným. Cestou ke mně zamířily ty dvě najaté modelky. Špitaly si a uculovaly se od ucha k uchu. Ani trochu se mi to nezamlouvalo. Zadoufal jsem, že se chtějí jenom rozloučit, leč marně.

„Pane Tehame, Rosario a já bychom Vás rády pozvaly na drink.“ zašvitořila bruneta odhodlaně.

„Bohužel jsem momentálně zaneprázdněný, takže to není možné. Přesto děkuji za pozvání.“ odmítl jsem zdvořile.

„Přeci se nenecháte prosit, pane fotografe.“ nevzdávají se a jedna z nich bere mou ruku do dlaní. I když jsou půvabné a jiný muž na mém místě by se takové nabídce nebránil, uvnitř mě to vřelo. Jak si může dovolit se někoho dotýkat bez jakékoli pobídky dotyčné osoby?! Se sebezapřením jsem zadržoval veškerý svůj hněv a snažil se tuto nepříjemnost vyřídit v klidu. Vymanil jsem ruku z jejího sevření a odměřeně pronesl:

„Omlouvám se, opravdu nemohu.“

„Nebuďte tak zlý.“ posteskla si bruneta a opět vzala mou ruku do dlaní. Můj pohár trpělivosti přetekl. Vážně nemám v oblibě nevyžádaný tělesný kontakt s lidmi. Naštěstí v tu chvíli prozíravě zasáhla vedoucí, Izumo Okira.

„Zvu vás všechny na večeři do nedalekého sushi baru, stejně máme za chvíli padla.“ Po tomto prohlášení se ozval nadšený jásot, ke kterému se přidaly i ty dvě modelky.

„A ne neberu jako odpověď.“ dodala s pohledem upřeným na mě.

„Tomu ty říkáš pomoc, Izumo?“ sykl jsem potichu vedle ní během cesty k restauraci. Modelky se držely těsně za mnou a nevypadalo to, že by se rozhodly mě ze svých plánů vynechat.

„Koloušku, neplánovala jsem tě zachránit. Jen jsem chtěla předejít scéně, ke které se schylovalo.“ pronesla medovým hlasem. Samozřejmě nezapomněla na přezdívku používanou výhradně v případech, kdy mě chtěla naštvat. Nikdo z kolegů ani známých naštěstí nechápal její význam. Vznikla totiž poté, kdy se Izumo patrně ženskou intuicí dopátrala, že jsem panic. Připadalo jí to natolik rozkošné, že mě přirovnala k mláděti jelena. Při každém oslovení touto zdrobnělinou mě poléval studený pot. Raději jsem sklopil hlavu a pokračoval v chůzi.

Trpká příchuť pravdy 001

Hlavní postavou je Mikage Teham, jehož minulost je opředena tajemstvím. Události ale začínají nabírat spád, když do práce nastoupí nový šéfredaktor. Pravda je buď může navždy spojit nebo také navěky rozdělit.

 

     Vzácně člověk zažije jeden z těch okamžiků, kdy se pro něho zastaví čas. Někdo to nemusí za celý svůj život zažít ani jedenkrát. Poprvé tento jev vyvolalo mé okouzlení jinou osobou a podruhé se to stalo v důsledku naprostého šoku…

     Jen okrajově jsem vnímal svou vedoucí, která představovala nového šéfredaktora. Mozek doslova stávkoval a odmítal spolupracovat, asi jako když chcete restartovat zamrzlý systém Windows a stále žádná odezva. Hleděl jsem nevěřícně na mladého muže jménem Tatsuya Moritz. Uplynulo 13 let od té doby, co jsem ho spatřil naposledy. Tehdy z něho přímo vyzařoval optimismus, vitalita mládí a laskavost. I teď působil přátelsky a navíc svým šarmem si získal pozornost všech přítomných žen. Bylo velmi těžké si toho štíhlého energického mladíka z mých vzpomínek spojit s tímto ideálem mužské krásy. Za ta léta jeho tělo zmužnělo a ztratilo poslední dětské rysy. Avšak jeho tmavě modré oči, černé havraní vlasy ani příjemně symetrický obličej se nezměnili.

Toto je náš fotograf – Mikage Teham. Pokud budete cokoliv potřebovat zdokumentovat k článku, neváhejte se na něj obrátit. Doufám, že spolu budete dobře vycházet.“, představila nadřízená mou maličkost a naznačovala mi tím, abych se snažil být milý. Jindy by mě taková narážka popíchla k nějaké peprné poznámce, ale momentálně se mi nedostávalo slov. Chlapec, který změnil můj život od základů, stál přede mnou již jako dospělý muž. Navíc o této skutečnosti nevěděl a vypadalo to, že mě nepoznal. Vlastně se mu ani nedivím. Ve 12 letech jsme si spolu tři týdny hráli. Pro něho jsem byl pouhým dočasným kamarádem, jehož tvář ve vzpomínkách v průběhu času vybledla k nepoznání.

Rád tě poznávám – můžeme si tykat, jsme pravděpodobně stejně staří, že?“, odvětil s úsměvem můj nový nadřízený.

     Navenek jsem zachovával přívětivou tvář a zdvořile odpověděl: „Jistě, proč ne.“

     Vedoucí pokračovala v představování ostatních kolegů a mně se nesmírně ulevilo, když ho odváděla do jeho nové kanceláře.

     Vzniklá situace byla natolik absurdní, že to můj mozek odmítal přijmout. Osud nám někdy potměšile dopřeje to, co si přejeme. Přál jsem si jednoho dne Tatsuyu vyhledat. Pozorovat ho z dálky a ujistit se o tom, že se má dobře. Neodvážil jsem se ale vrátit zpátky do města Kóbe, bylo to nebezpečné. Snažil jsem se zanechat veškeré své vzpomínky v tom městě a neohlížet se zpět. Nikdy by mě ale nenapadlo, že minulost si mě stejně najde. Nedokázal jsem však poslechnout svůj instinkt a vzít nohy na ramena, změnit si identitu a odstěhovat se.

      Moje sestřenice stále studovala literaturu na vysoké škole a můj strýc ležel v nemocnici s onemocněním ledvin. Oba potřebovali mou pomoc a nemohl jsem se k nim obrátit zády po tom všem, co pro mě udělali. Vybavila se mi slova generála: „Emoce jsou zrádné, nenechte se jimi ovládat. Projevit náklonnost, strach či milosrdenství je slabost. Může vás to stát život.“ Uvědomil jsem si, že jistým zvráceným způsobem měl pravdu. Nechal jsem se ukolébat pocitem zdánlivého bezpečí a poklidného života. Jestli mě ale Tatsuya pozná a svěří se s tím svému otci, hrozí mi odhalení. Naštěstí nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo mé krytí odhaleno.