Dvojsrdcí 1/6

Autor: Dasty Ituriel Harst
Anotace:
Povídka je původně věnovaná Lugnasadh. Sanosuke je čistě její postava, určitě se vám bude líbit, je to čísto 🙂 Můj první více fantasy počin 😛

Nikdy jsem se o nikoho nebál.
Nikdy jsem se o nikoho nestaral.
Nikdy jsem nikoho nemiloval.
A pak se objeví On a dokonale podělá všechno, co může.

Toho dne mi bylo dvaadvacet. Slavil jsem s přáteli s koleje. Nebylo jich moc, popravdě… ehm… pil jsem sám. Nepodstatný detail mé existence. Studuju na univerzitě, ve třetím ročníku. Obor nemá smysl zmiňovat, nepobrali byste to. Já to taky nepobírám, ale světe div se, jsem ve třeťáku. Na zmetka jako jsem já, je to celkem dobrý, no ne? Nestěžuju si, bydlím na koleji ve svým malým pokojíku, kterej má dvě postele, ale jen jednoho pana domácího. Welcome to my life. Jo, jsem Sanosuke.
Nebudu se tu vykecávat o tom, že jsem zodpovědný študák, co pije s mírou, protože ráno musí být na přednášku čilý a svěží. Jo, kulový, byl sem sťatej, až to nebylo hezký. Nepamatuju si, kolik jsem toho vypil, ale byli to moje narozky, a to má člověk právo i důvod se pořádně opít, ne? Když ne teď, tak kdy? Oslavoval jsem narození člověka, kterýho si vážím nejvíc. Sebe. A to už stojí za pár panáků na víc, no řekněte. Někde v hlavě mne svrběla myšlenka na nadcházející test, ale příští pivo ji rychle vyplavilo. Bylo mi krásně, vlastně mi nikdy nevadilo, že nemám přátele. Přátelé – co je to za lidi? Jen dokážou člověka otrávit, vysávat jeho volnej čas i myšlenky. Tak to zrovna, adios amigos, já jsem rád sám.
Venku byla celkem zima, když jsem vyrazil zpátky na kolej. Mno, ono „vyrazil“ nebude to nejvýstižnější pojmenování. Něco jako – odšoural – by se snad hodilo víc. Záleží na úhlu pohledu. Já sám jsem vyrážel, kdežto kolemjdoucí by to hodnotili plazivými slovesy. Hele a nemáte to jedno? Šel jsem zpátky do svejch čtyř zdí. Přitáhl jsem si bundu blíž k tělu, vítr byl vážně hodně nepříjemnej, nemám podzim rád a o zimě, co měla přijít, mi ani nemluvte. Humus.
Vrátná (říkali jsme jí – kolejbába) se na mě jen podívala s takovým tím opovržením v očích, kdy někdo jako ona není schopná pochopit, proč se delikvent a opilec jako já, drží stále ještě na škole. Považujte to za vrozenej talent. Schody nebo výtah? Správně – výtah. Tenhle večer nebyl na fyzickou zátěž moc stavěnej a já bych se nerad válel v mezipatře s některou končetinou zlomenou. Dost na tom, že sem se vůbec držel na nohou. Pátý patro, postel je nadosah. Měl jsem pokoj přímo naproti výtahu, takže jsem už od něj viděl, jestli nemám ve dveřích přiskřípnutej vzkaz, nebo jestli u nich někdo nestojí a neklepe. Paradoxně – nikdy u nich nikdo nebyl. Ale dneska tam někdo seděl. Nevím, neznal jsem ho. Nějaký kluk? Ještě chlapec. Určitě mu nebylo víc, než šestnáct, ještě dítě. Seděl opřený o moje dveře, nohy měl pokrčený v kolenou a čelo opřený o ně, takže sem mu neviděl do tváře. Měl světlý, skoro až bílý vlasy, ani ne krátký, ani dlouhý. Tak nějak přes uši. Na tu zimu venku byl oblečenej až moc na lehko. Přes hrudník ho halilo jen černé upnuté tílko a na nohách měl takové ty široké kalhoty s rozkrokem pomalu až kdo ví kde. Puberťák. Odfrkl jsem si, co takový děcko pohledává u mých dveří, a šel k němu. Fakt sem neměl v úmyslu s nim házet řeč, takže se mi povedlo do něj strčit nohou, aby uhnul a štrachal jsem klíče z kapsy. Nejspíš jsem ho vyděsil, asi spal. Vyjekl, odtáhl se a podíval se na mě. Chvíli si mě prohlížel, ale kvůli šeru jsem mu pořád neviděl do obličeje. No co, odemkl jsem a vešel.
„Počkej!“ Zavolal, ale než stihl vstát, přibouchl jsem mu dveře před nosem.
„Dej si vodchod, mladej, neznám Tě. Nic nemám a nic nechci. Nazdar.“ Plácl jsem sebou na postel, tváří do přikrývky a chtěl spát. Nepřevlíkl bych se – zbytečný. Jenže ten poděs si nedal pokoj, začal bouchat.
„Hej, prosím Tě, otevři mi. Čekal jsem tu na Tebe!“ Měl docela pisklavý hlas, rušil mě. To, že na mě čekal bylo jasný, co jinýho by tady taky dělal. Vypadni!
„Vypadni! Nemám na nikoho náladu.“ A na odbarvený blbečky teprve ne.
„Jsi Sanosuke, viď?! Dneska Ti bylo dvaadvacet!“ Vyhrkl zpoza dveří, jakoby to snad mělo dokazovat, že je jasnovidec. Dneska má každej Facebook, takže si to mohl přečíst.
„No a co jako? Di domu, kluku, chci spát!“ Ať mi dá, pro všechno na světě, pokoj! Převalil jsem se na záda a čučel do stropu, byla tma, ani jsem nerozsvítil.
„Já nemůžu jít domů, nemám kam jít! Chci s Tebou mluvit, Sanosuke. Dej mi chvíli svého času, prosím. Je to důležité!“ Fakt už mě začínal s*át. Fajn, máš pět minut dítě, ale pak půjdeš domů za maminkou.
„Dobře, dobře, hlavně už přestaň řvát. Bude mě z Tebe bolet hlava. Pojď dál a rozsviť.“ Resignace. Ztichnul, chvíli počkal a potom jsem uslyšel vrznutí dveří. I když jsem měl zavřené oči, světlo ze zářivky mi nedělalo dobře. Hřbetem předloktí jsem si zakryl zrak. Vešel a zavřel za sebou. Nedíval jsem se na něj, abych ho ujistil v tom, že mě nic z toho, co mi chce, nezajímá a i on sám, je mi celkem volnej. Nejspíš se někde usadil a povzdychl si. Tak už to vyklop a zase jdi, jo? Moc se tady nezdržuj.
„Tak co je tak důležitý, že mě ani nenecháš se vyspat?“
„Ehm… jsi opilý?“ Hlesnul, ale já se musel smát. Nebylo to snad jasný, hned když se vejde do pokoje? Muselo to ze mě táhnout na dálku.
„Jen trošku. Hele vykecej se a běž, jo? Nechci poslouchat nic o tom, jak je alkohol nezdravej, to si nech do letáčku pro základní školu. Tak co chceš!?“
„Já… tedy… jak bych to řekl… musím Tě chránit.“ Hm, zajímavý. Ochraň mě před sebou.
„A dál?“
„Jsem potomek archandělů… ostatně, ty také.“ Woow, co se člověk nedozví, že?
„Ještě něco?“
„Ano, no… máme jedno srdce. Tedy.. ty máš polovinu a já mám tu druhou.“ Pecka, co?
„Skončil jsi?“
„Mám Tě rád, Sanosuke.“ Cože??? On je buzna? Tak to teda ne! Ty jeho žvásty bych ještě strávil, ale tohle? Rázem jsem vystřízlivěl. Vyletěl jsem do sedu, rozmrkal nával světla a podíval se na něho. Konečky světlých vlasů mu padaly do velkých očí s růžovými duhovkami. Tvář měl stále ještě dětskou, roztomilou. Byl štíhlý, hodně štíhlý a ani ne tolik vysoký. Seděl na zemi v tureckém sedu a opíral se o druhou postel za sebou. Měl nezvykle přísná ústa, taková, co se asi moc často nesmějí. Bože, byl to buz*rant! Určitě mě sledoval už delší dobu – nechutný. Dokonce má čočky – růžový.
„Můžeš laskavě vypadnout?!“ Obořil jsem se na něj a vstal. Díval se na mě zespoda a vypadal docela ublíženě. Ach, ranil jsem tvé city? To mě strašně moc mrzí, tak už táhni.
„Je to všechno pravda, Sanosuke, prosím, věř mi.“ Zaprosil, ale nevstával.
„Tak naposledy. VY-PAD-NI! Nemám zájem si tu povídat s teploušem, jasný? Běž!“ A ukázal jsem na dveře. Tak už jdi, nebo Tě odtud vytáhnu.
„Teplouš? Co to je? Prosím, nevyhazuj mě. Musím být s Tebou. Chci být s Tebou, já vím, že mi nerozumíš, ale je to tak. Můžu Ti to dokázat, opravdu.“ Zdá se mi to, nebo se za chvíli rozbrečí? Pane Bože, tak to ne. Tohle teda ne. Je to přihřátej vyšinutej magor a já si ho ještě vpustím do pokoje. Popadl jsem ho za ruku, vytáhnul na nohy a vláčel ze svýho soukromýho prostoru. Nazdar, hošane. Jdi si brečet k někomu jinýmu. Divil sem se, že jde docela v klidu, ani se moc nebránil.
„Sanosuke, ale já nemám kam jít. Nech mě tu, prosím Tě.“
„Tak se vrať tam, odkud jsi sem přišel.“ Navrhl jsem a vyhodil ho na chodbu. Zavřel jsem a zamkl. Tak, konečně klid. Zalehl jsem zpět do postele a přikryl se peřinou. Ráno mi bude zle, vím to.
„Ale já se nemůžu vrátit! Musím zůstat s Tebou! Je tu zima, Sanosuke!“ Ach, ten je otravný. Drž hubu, ty skrčku, nebo ti jí zavřu sám.
„Sklapni, buzíku! Nemůžu spát!“ A bylo ticho. Nevím proč, ale prostě bylo ticho. Asi odešel. Ještě, že tak. Brrrr, už jen ta představa, že bych tu měl gaye. Mrzuté, že?
Za chvíli jsem usnul.

***

Jo, měl jsem pravdu, bylo mi blbě. Hlavu sem měl jako střep, všechno se točilo a asi budu zvracet. Jen, co jsem otevřel oči, zvedl se mi žaludek. K mojí smůle tady na koleji byly koupelny společný a k tomu až na konci chodby. Na několik ubohých vteřin jsem zauvažoval, zda bych to stihl a to už jsem rychlostí blesku vyskočil z postele, div sem se nepřerazil. Sakra, je zamčeno! Odemknout a vyrazit do… Ku*va! Co to….!!! Zakopl jsem o někoho. To byl ten kluk, ten ze včera, spal mi přede dveřmi. Bože, fanatickej homosexuál, jo to sem fakt potřeboval! Neé, budu zvracet, to nestihnu, to nestihnu. Stihnu to! Rozeběhl sem se na konec chodby, rozrazil dveře do na toaletu a sklonil se nad mísou. Fuj… mám Vám vyprávět i zbytek? No, dvakrát nejlíp mi teda nebylo ani potom. Krom toho, vyděsil mě ten hošan. Co tady zatraceně zase dělá? To už je pronásledování, nejspíš ho nahlásím, delikventa. Je to prej trestej čin, co sem slyšel… řikali tomu, ehm… stalking? Jo jo, tak nějak, myslím. Tady na koleji neměl co dělat. Zmetek.
Umyl jsem se, když už sem tam byl, že jo a vypláchl si pusu. Au, moje bříško. Fakt sem to včera přehnal. No nic, budu muset tomu klukovi domluvit, takhle by to dál nešlo. Vyšel jsem ze sociálek a uviděl ho. Seděl pořád skrčenej u mých dveří, opíral se o zeď klepal se. Počkat! To jako fakt? To spal celou noc na zemi? Jenom v tom tílku? No to potěš, je to ještě k tomu extremista. Jak sem se k němu blížil, díval se na mě těma svýma velkýma růžovýma očima a možná, že sem i viděl slzu. Citlivka.
„Vstávej!“ Houkl jsem na něj a on sklonil hlavu a poslechl. Poprvé jsem si ho mohl prohlídnout ve stoje. Svršek měl trochu kratší, takže měl odhalenou část kůže na břiše a ty kalhoty! Visely mu snad jen na kyčlích, jinak byl ovšem docela pohlednej. Nevypadal jako někdo, kdo si to nechává dělat do zadku. Kdo ví, lidi sou dneska šílenci. Snad lepší se tim ani nezabejvat.
Došel jsem k němu a zastavil se.
„Máš radši čaj, nebo kafe?“ Jo, to sem fakt řekl. Vypadal na puberťáka, vysvětlím mu, že na kluky nejsem, a on si dá odchod. Když to nejde po zlým, tak to uděláme pomalu. Dneska můžu na přednášky zapomenout, škola mě míjí. Ve svým stavu byl tam asi stejně nebyl moc platnej. Kriste pane, tak se budu věnovat buzíkovi. Kam ten svět spěje? Do záhuby, Sanosuke, do záhuby.
„Já… já nevím.“ Hlesnul, ale nepodíval se na mě. Vnímal sem, jak mi zrychlilo srdce, kdo ví, proč. Najednou bilo prudčeji. Ještě dostanu infarkt a bude to. Za to může on. Jsem si tím jistej, chce mě zabít svou orientací.
„Nevíš? A jak se vůbec jmenuješ?“
„Já…nevím. Nemám jméno.“ Hm, jak na to tak koukám, tak asi právě spadl z nebe, ne?
„Hele, prdel si dělej z někoho jinýho, jo? Pojď dál, ať si to konečně vysvětlíme.“ A tak sem ho po druhý v rekordně krátkým čase pozval k sobě do bejváku. No, snad to dopadne líp, než včera. Buď tak, nebo ho zabiju.
„Někam si sedni, udělám Ti čaj.“ Jo, udělám Ti čaj, ty ho vysrkneš a vypadneš navždy z mýho života, pane bezejmenný. Dal sem vařit vodu, zatímco on se usadil na posteli. Ne na mojí, na tý, co tu stála navíc. Nepřítomně pozoroval můj pokoj, a já se na sebe mimoděk podíval do zrcadla, abych zhodnotil včerejší škody. Ach, kruhy pod očima, nesnáším je. Vypadám pak jak zombie a věřte, že pro někoho mýho vzhledu, to nejni příjemnej nedostatek. Mám dlouhý tmavě hnědý vlasy a krásně modrý oči. A to si nelichotím, holkám se moje oči vždycky líbily. Sem celkem fešák, to se musí nechat a postavu mám hezky vypracovanou. Ne, jako ten hubenej skrček tady. Sakra, potřeboval bych se převlíct, ještě sem to nestihl. No tak před ním se teda svlíkat nebudu, ještě by na mě zaútočil. Už vidím ty titulky. „Vysokoškolský student sexuálně napaden mladším homosexuálem.“ Mno, ty v**e! Fakt nestojím o publicitu.
Nalil jsem horkou vodu do dvou šálků s čajem a jeden mu podal.
„Děkuji Ti.“ On se na mě usmál! Ježiš. Sedl jsem si naproti němu a zamíchal lžičkou.
„Takže znovu, jak se jmenuješ?“ Fakt sem neměl čas ani náladu na někoho, kdo nemá ani odvahu mi říct svý jméno. Nechápu, čeho se bál. Řekl přece, že mě má rád, tak ať to vyklopí. Povzdychl si a smetl si z čela vlasy.
„Jak bys chtěl, abych se jmenoval?“ Aha, takže on chtěl hrát hry. Dobře, schválně jestli ustojí mojí hru.
„Neříkal si včera něco o archandělech? Čekal bych něco jako Gabriel, nebo Michael, či tak nějak.“ Ehm, jo, víc jsem jich neznal, přiznávám se. Zasmál jsem se tomu, celé to bylo celkem stupidní. Kristova noho, co to tu vedu za debatu? To sem tak hluboko klesnul?
„V tom případě se jmenuji Gabriel. Gabriel Michael.“ Co prosím? Dělá si srandu, že jo? Nevím, co si o něm mám myslet. Buď jsem blázen já, nebo on, a já o svým duševním zdraví nehodlám pochybovat.
„Tohle slovíčkaření mě nebaví, kluku. Podívej, jestli seš do mě zamilovanej, máš smůlu. Já na chlapečky nejsem a nikdy nebudu. Je mi líto.“ Řekl jsem mu na rovinu a upil svého čaje. Do psí řitě, je to ještě horký. Au, fpálil fem si javyk. On se na mě podíval, najednou tak upřeně a magicky. Já nevím, co se stalo, hleděli sme na sebe. Já na něj a on na mě, srdce mi bušilo strašně rychle. Buch, buch, buch, buch. Znova a znova. Skoro to až bolelo, jak to bylo nesnesitelný. Jeho pohled, ty růžový oči, pálilo to. Co to sakra děláš, ty debile?! Bylo ticho a pak, najednou, upustil svůj hrnek na zem. Probralo mě to.
„Sakra, kluku, nemůžeš být opatrnější?! Sjel sem ho, přestože srdce se mi neutišilo. Pořád sme seděli naproti sobě, jemu se kolem tenisek rozlíval čaj a na podlaze ležely střepy. Ale ani jeden sme se nehnul. On mě stále sledoval, jakoby ho ta rána vůbec nezasáhla, jakoby ho hluk minul. Vypadal vyšinutě. Fakt jako z hororu, brrr.
„Ty mi nevěříš, viď že ne, Sanosuke?“ Zeptal se naprosto klidným hlasem a oči měl pořád přilepený na mě. Sorry, byl bych dement, kdybych věřil Tvejm kecům o tom, že sem potomek kdo ví čeho a ty, malej skrčku, mě máš chránit. Kulový.
„Ovšem, že Ti nevěřím. Myslíš, že sem idiot? Krom toho, všiml sis, žes mi rozbil šálek? Hadr je pod umyvadlem, běž a …“
„Dokážu Ti to, mám pravdu!“ Zakřičel na mě, okamžitě vstal a začal si přetahovat tílko přes online casino hlavu, zatímco se ke mně otočil zády. To mě jako fakt chce vojet? Tady? Teď? Co to ku*va dělá? Nechápal jsem to, jen tam pořád seděl a zíral na něj. Tohle je fakt hodně ujetý ráno. Sanosuke, měl sis dát sprchu, tohle je na Tebe moc, hochu. Seber se a vyhoď toho klu…
„A do pr*dele!“ Nejenom, že je to gay, ale je navíc mutantní. Co to má bejt? Stál tam, zády ke mně, a na lopatkách měl… já nevím, co to bylo. Jakoby tam dřív měl ještě kosti navíc, ještě, než to někdo zlámal. Předtím jsem si toho nevšiml. Byly to rány, dlouhé, nezhojené a … pahýly? Po… po… ani to nechci vyslovit, jak je to absurdní. Bože, to ne, to se mi zdá. Pahýly po křídlech? Ne, ne, ne…. Tak tomuhle teda neuvěřim, prrr mladej, jo brzdi, hošánku. To je sen, fakt ještě spím, chci se probudit. Chci se probrat, pomóc. Áááá Bože, co sem Ti udělal? Každopádně to vypadalo dost zle, ať to bylo cokoliv.
„Musíš do nemocnice, Gabrieli! Kdo Ti to udělal? Kdo sakra seš?“ Už sem byl na nohou, ale nepřibližoval sem se k němu. Ani mi nedošlo, že ho oslovuju tím jménem, co jsem mu dal. Jen sem čekal na odpověď.
„Jsem potomek archandělů, Sanosuke, stejně jako ty. Říkal jsem Ti to včera, ale nevěřil jsi mi. Ano, je to to, co si myslíš. Míval jsem křídla, ještě nedávno, ale pak…“
„Přestaň!!! Ku*va nech toho! Samí blbosti! Kecy, o co se sakra snažíš? Myslíš si, že sem blbej, nebo co? Nehraj si se mnou, jasný? Řekni mi pravdu, nebo vypadni!!“ Už jsem se zlobil. Jo, setsakramentsky zlobil! On si snad myslí, že sem na palici, ne? Že mu tu jeho historku sežeru. To zrovna. Gabriel se na mě pořád nedíval, stál zády, bylo to divný, bylo to celý divný. Ujetý!
„Takže mi pořád nevěříš? Dobře, myslel jsem si to. To nevadí. Chceš mi pomoct, Sanosuke? Víš, docela dost to bolí a ty…jsi jediný, kdo mi může pomoct. Prosím Tě, udělej to.“ Aha, takže sem kromě toho ještě léčitel co? To víš že jo, moje lejzrový oči Tě zachráněj. Tohle nemělo smysl. Nic z toho. Ještě chvíli a odvezou si mě na psychárnu. Společné s ním, teda.
„Fajn, sem si jistej, že univerzita má svýho vlastního doktora. Zavolám tam a oni sem určitě někoho pošlou. I když bych Ti asi měl zavolat sanitku, jaktak na Tebe koukám, tak…“
„Dotkni se mě, Sanosuke.“
„Co?“ Vytřeštil sem oči. Cože po mě chtěl?
„Jen se mě… dotkni. U té rány. Uvidíš, pomůže mi to. Začne se hojit, sám to uvidíš, nelžu. Prosím.“
„Tak na to zapomeň!! Nebudu na Tebe šahat. V žádným případě! Nejsem buzna a neznám Tě! Zavolám na univerzitu.“ A sebral sem ze stolku svůj mobil. Ani sem se nesnažil o tom moc přemejšlet, bylo to na hlavu uhozený, to Vám povím. Jasně, můj dotek Tě spasí, archanděli, co? Tohle je jednadvacátý století a já nejsem woodoo šaman. Promiň, kámo, tohle už nejni sranda. Jo, Sanosuke, zbav se ho co nejdřív, nejspíš utekl z ústavu.
„Jestli tam zavoláš, necháš mě umřít. A jestli zemřu já, zemřeš i ty. Nic na tom není, Sanosuke, jen se mě dotkni.! Jen to udělej! Dělej!“ Zvýšil hlas, ale proč se na mě sakra neotočil? Proč? Měl sem na očích pořád ty dvě velký rány. Byl to blázen, tak jo kur*a. Ukážu Ti, že se nic nestane. Nic! Neumím léčit, ty idiote! Tak už to pochop!!
„Jak chceš!“ Vyjel sem na něj, odhodil mobil na postel, udělal několik rychlých kroků k němu a přitiskl mu dlaně na záda. Hned vedle těch ošklivejch pahýlů z kostí. Byl strašně studenej, až mě zamrazilo. Ani sem si pro celou tu scénu nevšiml, jak mi srdce zvýšilo frekvenci tlukotu.
„Vidíš? Nic se neděje!! Neumím to, jasný?! Už to cháp…“
„Podívej se pořádně! A uklidni se, prosím! Zklidni své srdce, nebo nás zabiješ oba. Jen se podívej!“ Mluvil naléhavě a rychle, jakoby mi snad něco unikalo. Prohlédl jsem si zranění, a co mám jako vidět? Nic se neděje. Je pořád stejný, nehojí se. Vůbec se neho…jí. Ona se…hojí. Léčí se. Blbost! Co je to za hru? Co je to za podělanou hru, tohle není reálně možný!! Kůže se zaceluje, pomalu, hodně pomalu, ale vidím to! Kdyby…kdyby to byl jenom klam, jenom trik, poznal bych ho. Kriste, vždyť já se ho dotýkal. Musí to být opravdový! Zranění se hojí, spojuje se.
„To není možný! To nejni pravda!!“ Poodstoupil sem od něj a přitiskl si ruce na obličej, tohle nerozdejchám. To se vymyká rozumu, všemu racionálnímu a fyzicky možnýmu. To přece nejde. Ne, nejde! Já vím, že to není možný, ale přece sem to viděl! Sanosuke, dejchej, dejchej! Dřepl sem si na postel, sklonil hlavu a snažil se to vstřebat. Uslyšel sem, jak zasténal a lehl si na druhý lůžko, na břicho. Rány na lopatkách ještě nebyly úplně zacelené. Díval se na mě a dýchal stejně rychle, jako já. Proč, kur*a? Nechápu to. Vůbec to nechápu. Můj svět se boří, co je tohle zatraceně za zas*anej vtip! Tvář měl celou rudou a bylo vidět, že nemůže popadnout dech. Trhal sebou a měl vytřeštěný oči.
„Hej, Gabrieli, seš v pohodě? Klid, jo? Už Ti věřím, takže…“
„Uklidni se, Sanosuke. Jen se… uklidni. Tvoje srdce, bije tak rychle, nemůžu dýchat.“ Moje srdce? Co je s mým srdcem? Jo, sem ve stresu, sem vyděšenej, vyšokovanej tím vším, jak se mám sakra uklidnit? Co to má vůbec společnýho s Tebou? Gabrieli?
„Gabrieli? Gabrieli?! Hej, mluv se mnou. Co to, sakra…“ Omdlel. Aha, no tak to je skvělý, ne? Paráda. Lepší už to bejt fakt nemůže. No to je geniální, on si sem napochoduje, udělá ze mě Boha všemohoucího a klidně si omdlí? To teda ne! Sanosuke seber ho a vyhoď ho z okna, stejně nikdo nepozná, z kterýho patra vypadl. Dokonce sem ani nepatří. No pochybuju, že je vůbec z tohohle světa. Šílenec jeden.
Vstal sem, došel k němu a zatřásl s ním.
„Gabrieli? Kluku, prober se, sakra! Slyšíš? Halo?!!“ Pokusil sem se nemyslet na nic z toho, co sem viděl. Popadl sem ho za ramena a obrátil tváří k sobě.
„Áááá, do hajzlu! Do hajzlu…“ Ne! Už ne, to stačí, já už nechci víc! Už to nedávám! Proč?? Tohle je na mě moc! Měl… no, měl na hrudi jizvu! Starou, dávno zahojenou, ale dlouhou, v místech, kde mělo být srdce. Krucinál! Proč já?? Proč on?? Kdo to ke všem čertům vůbec je?! Odvrátil sem se od něj a opřel se o zeď. Zavřel sem oči a pokusil se uklidnit svojí hlavu i naprosto splašenej hrudník. Klid, Sanosuke. To se Ti zdá. Celý se Ti to zdá, tohle není realita, nemůže být. Ten kluk není skutečnej, je to jenom iluze, rozplyne se. Za chvíli se rozplyne, jen vydrž. Zmizí.
Jo, jenže když sem se po pár minutách obrátil zpátky, on tam byl pořád. Bomba. Nehýbal se, ale dýchal. Už o poznání líp. Zatímco tady v tom pokoji bylo nedejchatelno. Ještě chvíli a udusím se tu. Musím ven. Musím pryč. Musím myslet, všechno si to urovnat v palici. Ale, můžu ho tu nechat? Samotnýho? Grrr. Pootevřel jsem okno, abych vyvětral a vpustil do místnosti čerstvej a vzhledem k ročnímu období, i studenej vzduch. Mně to nevadilo, potřeboval sem zchladnout. Ale on byl jen do půl těla a z toho, co vím, spal celou noc na podlaze. Jo, co mi po něm bylo, že? Ale nejsem hajzl.
Vzal jsem svou přikrývku a přetáhl ji přes něho. Aspoň něco. Pak sem se stulil na svou matraci a rozebral si to celý znova od začátku.
Tak jo, a co když je všechno, co řekl, pravda?

***

Ani za hodinu to nevypadalo, že by měl v plánu se probrat. Popravdě, jestli spal v noci na zemi, nedivím se. To se asi moc nevyspal. No nic, tak sem se aspoň převlíkl, dal si konečně sprchu a vyčistil si zuby. Jo, bylo mi dobře a bylo mi eště líp, kdybych se vrátil do pokoje a ten bělovlas by tam už nebyl. Smůla, Sanosuke, toho se jen tak nezbavíš. Tak sem aspoň uklidil ty střepy a vytřel podlahu od čaje. Zatraceně, bylo to všude našlapaný. No, to je výborný teda. Ach jo.
Když sem si nakonec vysušil vlasy do sucha, začal sem se nudit. To jako fakt. V celku sem si v hlavě srovnal, co si o tom všem mám myslet a rozhodl se mu dát šanci, aby mi to vysvětlil. Co mám taky jinýho dělat. Vyrazit ho teď nemůžu. Jo, teoreticky můžu, ale pochybuju, že bych ho zas ráno nenašel za dveřma. Taky by to nemusel přežít, když se na něj tak dívám. V pokoji bylo ticho, teda až na jeho dech a ustavičný kručení v břiše. Bylo to každou chvíli. Nejdřív sem se bál, jestli to nejsem já. Možný by to bylo, když sem ráno blil jak šakal. Ale když sem si sáhl na břicho, tak nic, neměl sem hlad. Takže už zbejvalo jenom jedno řešení. Spal, takže sem si mohl dovolit na něj šáhnout. Přiložil sem dlaň na kůži, kde by teoreticky měl mít žaludek, ale místo břicha byla jen nezdravá propadlina. Bože, jí ten člověk vůbec něco? Brrr, je pořád hnusně studenej a žaludek se mu tam kroutí, div se nezauzluje. Určitě už pár dní nic nejedl. Ne, že by mi do toho něco bylo jo, ale… já nevim, prostě sem nechtěl, aby měl hlad. Je to snad normální, ne? Že se o sebe lidi staraj, i když to nikdy nebylo v mí povaze. Ale mám ho v pokoji, bohužel. Nebylo by ode mě velkorysý, kdybych ho nakrmil? Jistě, že bylo, ale já nejsem Armáda spásy, hochu. Nemůžu se o Tebe starat, jasný? Nemůžu. Mám dost starostí sám se sebou a ty, ať seš třeba Svatej Petr, tak tady zůstat nemůžeš.
Gabriel. Pousmál jsem se. To jméno k němu šlo. Sedl jsem si k němu a odhrnul mu z tváře pramen vlasů. Byl rozkošnej, tak co dělal tady? Lidi jako on mívali domov, mívali rodiče a kámoše. A jo, on vlastně nejni člověk, co? Dejme tomu, na anděla by se hodil, pískle. Stáhl jsem z něj peřinu, okno bylo dávno zavřený, jinak bych tu umrznul. Ta jizva byla vážně… ehm… rozporuplná? Může bejt jizva rozporuplná? Může, tahle taková byla. Vedená z levý strany hrudní kosti a vypadala staře. Nejsem teda žádnej doktor a medicínu taky nestuduju, ale řekl bych, že v dětství prodělal operaci srdce. Kdo ví, jak to bylo. Nevážil skoro nic, takže mi nedělalo problém přetočit ho zase na břicho, abych znovu shlídnul jeho rány. Připadalo mi to děsivě patetický, nereálný, ale ty zranění, fakt to bylo, jako by tam dřív míval křídla. Směšný.
Tak jo, Sanosuke, zkus to znova a ujisti se, že to nebyl klam. Ujisti se, že sis to nevymyslel, že to nejni jenom autosugesce. Fajn, fajn, fajn, jen opatrně položit dlaně na jeho záda. Takhle, hezky v klidu. Nechci přece, aby se probral a zjistil, že se ho dotýkám. O to fakt nestojim.
„A sakra… fakt se to léčí.“ Zíral sem na to, jako magor. Kdybyste to tak mohli vidět, byl to zázrak, přímo před mýma očima. Nikdo by nevěřil, ani já bych nevě… Jenže to bych to nesměl zažít. Bylo to tak skutečný, jakože se Sanosuke jmenuju. Potrhaná tkáň se zacelovala, krev se do něj vsakovala, a obnaženej zádovej sval se pojil s kůži a nervovýma zakončeníma. Hustý! Mazec! Ještě chvíli a zbudou mu po ranách jenom další dvě jizvy a krátký vystouplý pahýly kostí pod kůží.
„Sano…Sanoske..“ Zavrtěl se ve spánku, i to hojení muselo bejt ku*va nepříjemný. Cukl sem, ale on se neprobouzel, pořád spal, tak sem vydržel a nechal rány, aby se úplně zahojily. Jen klid, malej, jestli Ti můžu pomoct, tak to udělám, nejsem svině, co Tě nechá krvácet. A teď mi řekněte, kde se ve mně vzala ta starostlivost. Měl sem si nafackovat. Ale znáte to. Jestli existuje někdo, kdo může něco udělat, tak je jeho povinnost, to udělat. Jen myslím, že to byla úplně jiná situace. Nu což, nakonec přece nejsem jasnej lidumil. Jen co mi vyslepičí svůj příběh, tak půjde. A to je moje poslední slovo!

***

„Gabrieli? Gabrieli Michaeli?! Chlapče, vstávej! Nemůžeš pořád spát, je už večer!“ Je to tak. Seděl sem tam s ním celý den, zatímco on spal. Nebyly to slova, co nás sblížily, bylo to ticho, mezi námi. Já Vám nevím, jen sem se na něj díval, když spal, jenom to. Vím, že sem mu zahojil zranění a vím, že měl křídla. Vím, že jsme propojeni srdcem a že on je někdo, kdo tu právě teď má bejt. Divný, co? Velká změna názoru, za tak krátkou chvíli, ale já… Kdybyste tady seděli, věděli byste, cítili, že on je jiný. On je… zvláštní, neumím… si to vysvětlit. Sanosuke, no tak, kam zmizelo Tvé nezměnitelné rozhodnutí, že se ho zbavíš? Hej, mám pořád v plánu se ho zbavit… jen… trochu míň násilně. Probouzel se.
„Ehm… co je to… za, za pocit? Moje bříško…a záda.“ Zamrkal a podíval se na mě svýma velkejma očima, jakoby hledal odpovědi. Vypadal jako štěně, co čeká na povel, kterej by provedlo. A tohle, že mě má chránit? Ten je rád, že žije. Ubohý.
„Máš hlad.“ To bylo konstatování, ne otázka. „Jak dlouho jsi nic nejedl?“ Zeptal sem se a pořád seděl u něj, ale nedíval sem se do jeho obličeje. Nechtěl sem, aby na mě nic poznal. Aby poznal, že je mi bližší a že mu věřím. Nevím proč, ale věřím. Gabriel si promnul víčka a vzepřel se na loktech.
„Hledal jsem Tě šest dní. Po celou tu dobu jsem nic…“
„Vůbec nic?!“ Bože, to snad ne. „Celých šest dní? Nic jsi nejedl?“ Sakra, je to horší, než sem myslel. Co mám dělat? Co mám ku*va dělat?! Vstal sem a popadl svojí bundu. Já tady s ním nezůstanu, ne, nezůstanu! Tohle nejni normální, musel mít strašnej hlad. Já sám bych to teda nedal, i když prej bez jídla se dá přežít dlouho. A co to znamenalo, že mě hledal šest dní? To jako dýl nežil, nebo jak? Klid, musím se uklidnit. Řekl jsem si přece, že si ho vyslechnu.
„Sanosuke, nenechávej mě tady, prosím Tě. A moje křídla, moje… záda, už to…nebolí to.“ Podivil se.
„Zahojil sem Ti to, když jsi spal.“ To bylo všechno. Hlavně o tom nemluv kluku. Nemluv o tom, jo? Nechci nic slyšet, vůbec nic. Ticho. Jo, to sem si myslel. Kdyby ten kluk aspoň držel klapačku a projevil trochu vděku, ale to ne!
„Ty ses mě dotýkal?“ ON TO MUSEL ŘÍCT, CO?
„Ku*va! Přestaň! Nejsem žádnej zas*anej homouš a už vůbec Tě nemám rád! A aby bylo jasno, udělal sem to kvůli Tobě, rozumíš!!“ Ticho. Co… co… co sem to řekl? Že sem to udělal kvůli… ne, ne, ne, takhle to nebylo! Udělal sem to přeci kvůli sobě, ne?! Chtěl jsem vědět, jestli to dokážu, jestli to funguje. Ale v žádným případě, sem to neudělal kvůli… nééé. Do prd*le, do prd*le. On se na mě dívá, dívá se na mě! Zoufalství. Zalehl sem na postel, tváří do matrace. Kruci! Sanosuke, běž se zahrabat.
„Sanosuke?“ Oslovil mě. Zvedl sem hlavu a podíval se na něho. Zlehka se usmál.
„Ano? Copak?“
„Můžu tu s Tebou zůstat?“ Jen co mi vyslepičí svůj příběh, tak půjde. A to je moje poslední slovo!
„Ovšem, že můžeš, Gabrieli.“ A zalehl sem zpátky.

3 komentáře u „Dvojsrdcí 1/6“

  1. Príjemné čítanie a dobre som sa aj pobavila. Príbeh je dosť zaujímavý a som zvedavá na pokračovanie 🙂

  2. Ahojte děkuji za pěknou příběh, jdu na další. Nezlomné přesvědčení, že ho vykopne se pomalu, ale jistě změnilo, bylo to super 🙂

Napsat komentář: Koala Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *