Všechny střepy jednoho zrcadla

Autor: Dasty Ituriel Harst
Anotace:
Jedna z mých oblibených povídek. Je to miloučké, ale zároveň je to… no časem si zvyknete, že nemám v lásce Happy endy :/ Obě hlavní postavy jsou myslím povedené 🙂
Upozornění: YAOI / Incestní téma (bratři)

Dlouhou, tmavou chodbou chladného zámku se rozezněly rytmické kroky někoho, kdo přesně znal svůj cíl, neváhaje ani na okamžik o tom, kam směřuje. Spěchal, ohlížel se v ujištění, že není pozorován zraky někoho ze členů své rodiny, neb ta by jej za jeho skutky jistojistě potrestala a odvrhla. Až na jednoho, za nimž mířil. Za velkými prosklenými okny, zpola zataženými masivními tmavými a těžkými závěsy prosvítalo do chodby tlumené měsíční světlo, ozařujíc mladíkovu světlou líbivou tvář. Dospělý a přece ještě dítě s plavými rovnými vlasy staženými sponou v přísném copu, pokračoval až na konec chodby, kde se do výšky stáčelo nesčetně schodů vedoucích do starého podkroví zámku, kde se mělo nacházet už jen to nepotřebné. On však věděl o cennosti, jež po mnoho večerů na něho čekala, aby se oddala jejich společnému citu. Srdce mu bušilo hlasitě, kvapně, jakoby již ono samo se nemohlo dočkat toho, co nalezne před zrcadlem. Mladík, zahalený v černé zdobné košili a obtažených tmavých kalhotách se bez ohledu na tuto pozdní hodinu vydal po schodech vzhůru a u popraskaných dubových dveří se jen pousmál na nedávno zažehnutou svíci na stěně. Byl již očekáván. Otevřel.

Jako první jej přivítala milá vůně lakovaného dřeva a zašlého papíru, smísená s jemným vanilkovým dozvukem několika svíček, rozprostřených nedaleko. Očima přejel po starožitném nábytku, obrazech, vázách, kobercích a všem, co bylo zatím v prostorách sídla neužitečné, aby to bylo odloženo zde. Opatrně za sebou zavřel, neb dveře si za dobu, co sem chodíval, zvykly vrzat a on nechtěl být slyšen. Byl tichý, nenápadný, i přestože tušil, jak jeho vpád čekajícího vyrušil. V místnosti vládlo příjemné šero, mihotající se společně s hřejivými plamínky svící. Zrak mu padl na měkkou, důvěrně známou kožešinovou podložku na níž stál vysoký stojan se zrcadlem. Bylo nádherné, velké v jemném zlaceném rámu, zdobeném kroucením a lístky révoví. Uprostřed se odrážela neskonale úchvatná tvář chlapce, sedícího na sporé židli před ním. Mladík viděl jen jeho záda a hřívu hnědých vlasů, volných, nestažených sponou. Věděl, že nikdy nebude na světě ničeho krásnějšího, než chlapce před zrcadlem, jenž se na něj skrz odraz jemně usmál, avšak hlavu neotočil, ani nevstal. Oděn byl v jednoduchých, přesto velice vkusných dívčích šatečkách barvy temné modři s černou krajkou. Hleděl do skla v němž za sebou spatřoval plavovlasého mladíka a pohybem paže jej vyzval, aby přistoupil blíže. Konečně se dočkal a on za ním přišel. Již měl strach, že dnes tu osiří. Avšak když se starší ze zadu přiblížil a položil dlaně na jeho ramena, chlapec si jen úlevně vydechl, že jej zrcadlo neklame a osoba s ním je zde skutečná. Světlovlasý mladík se usmál do jejich společného odrazu před sebou a navzájem si jeden druhého prohlíželi. Znali se již tak dlouho, dokonce jistá podobnost v určitých rysech dávala znát, že vztah mezi nimi nemůže být jen milenecký.
„Jsi tak nádherný, maličký,“ zašeptal do ticha mladík a přesunul své dlaně na chlapcovu tvář, aby jej mohl pohladit. Mladší se do jeho doteku okamžitě opřel, jakoby právě po něm celou dobu prahnul, přičemž očima nepřestával pozorovat je samotné v odrazu.
„Doriane,“ oslovil chlapec staršího, vzal jednu jeho ruku do své a něžně jej políbil na klouby, než se s ní tváří pomazlil. „Bál jsem se, že nepřijdeš,“ zašeptal.
„Omlouvám se,“ sklonil se světlovlasý nad chlapcem a věnoval mu polibek do vlasů. Nechtěl jej trápit, na to mu byl příliš drahý. „Miluji Tě, bratříčku,“ zavřel oči, postupujíc svými polibky na šíji mladšího, který odklonil hlavu stranou, aby mu umožnil lepší přístup. Jazykem kroužil po voňavé světlé kůži, kreslil na ni vlhké obrazce, než se rty do ní opět vpil. Hnědovlasý se násilím nutil nevydat ze sebe ani jediný sten, snad aby to nevypadalo, že podlehl příliš lehce i když při pohledu do zrcadla si přesto připadal laciný. Chlapecké tváře mírně zčervenaly, když se mladík vydal mapovat linii jeho spodní čelisti, přes bradu a poté zpět až k oušku, když mu odhrnul vlásky z tváře.
„Doriane…“
„Ššš, můj překrásný,“ promluvil jmenovaný tichounce. „Nemohu přestat, nedokážu…,“ zdůvodnil svou neschopnost pohlédnout do očí mladšímu z nich, když ten ještě nechtěl, aby se vše skočilo tak rychle. Vtáhl do úst chlapcův ušní lalůček a zuby jej opatrně studoval. Vnímal, že jeho bratr ztuhl a již se mu nechtěl poddat tak snadno. Doufal…
„Doriane…“ to jméno protnulo místnost již po třetí a bylo čím dál naléhavější. Mladík se náhle prudce postavil, v očích měl rozčílení a pevně stiskl úzká ramínka hnědovlasého, jakoby jej trestal, že mu odporuje.
„Co!“ Vyhrkl Dorian vzdorovitě, povolil tlak na stisk a ustoupil o krok od chlapce. Ten si jen smutně povzdechl, že plavovlasého rozesmutnil, avšak neodpustil si káravá slova.
„Nejsem Tvá panenka, bratře,“ promluvil spíše k sobě, než k němu. „Nemůžeš si se mnou…“
„Nemůžu?!“ Přerušil jej starší hrubě. „Pokud skutečně nemůžu, tak proč jsi chtěl, abych přišel? Již nejsi tak poslušný, bratříčku, jako jsi býval.“ Připomenul mu časy, kdy si Dorian mohl s chlapcem dělat téměř vše, co sám považoval za vhodné a ten mu nijak nebránil.
„A ty nejsi již také tak trpělivý,“ oponoval mu. Hnědovlasý měl tvář skloněnou a ruce s propletenými prstíky složené na kolenou. „Nemám rád, když na mne spěcháš,“ tiše.
Mladík jakoby v tom okamžiku zjihl a mysl pojala slova mladšího. To se již skutečně stal tak nedočkavým, že i přes odpor by nebyl sto projevit bratříčkovi ani několik chvil jemnosti ze své strany? Proklel se za svou uspěchanost, nikdy by mu neublížil, přestože po něm tolik toužil. Více, než po čemkoliv jiném, ve svém životě a věděl, že pokud jej nechce ztratit, musí k němu být stále tak ohleduplný, jako když se takto intimně sbližovali poprvé.
„Arieli, můj maličký,“ oslovil jej konečně s veškerenstvem něžnosti v hlase a několika kroky se přesunul před něj, poklekl a podřízeně položil bratrovi hlavu do klína. Bylo mu nyní vše tak líto. Mrzelo jej, že chlapce toliko zraňuje už jen jeho chtíč. Políbil jej na klidně složené ruce, čímž jej nepřímo donutil, aby se rozpojily a začaly zlehka laskat jeho vlasy. „Odpust mi to, je mi to líto,“ opřel se mazlivě do Arielova doteku, jakoby vyžadoval tuto tichou náklonnost. Z oka se váhavě snesla slza, aby umocnila skutečné pocity, než se vpila do tmavomodré látky šatů.
„Ššš, neplač… prosím. Je to v pořádku,“ pokoušel se jej hnědovlasý upokojit, přestože to byl on, kdo dohnal staršího k slzám i výčitkám. Klidně se díval na bratra u svých nohou a láskyplně se probíral jeho plavými vlasy. Stáhl z nich sponu, aby se jejich nádhera mohla naplno projevit v mělkém světle a nechal ji spadnout do měkkosti koberce. Již nehleděl do zrcadla, krásnější pohled skýtala tvář spočívající mu na kolenou.
„Nikdy jsem na Tebe, Arieli, nepomýšlel, jako na mou panenku,“ vzhlédl k němu a hřbetem ruky si setřel slzy. „Jsi mi tím nejdražším, bratříčku. Neublížil bych Ti, Bůh mne zatrať. Miluji Tě, vskutku Tě miluji.“ Myslel to vážně, až jeho srdce hlasitěji tlouklo, jakoby podporovalo jeho tvrzení. Mladší se lehce pousmál a palcem zlehka pohladil Doriana po tváři.
„Nikdy jsem neměl důvod myslet si něco jiného,“ odpověděl smířlivě Ariel. „Také Tě miluji, jen…,“ nedokončil. Plavovlasý nechápavě natočil hlavu. Je snad něco, co by měl vědět?
„Jen?“
„Nechci, abychom se tu scházeli výhradně kvůli…,“ opět nechal slova vyznít do prázdna a stydlivě stočil hlavu stranou. Tušil, že tím bratra zraní. Nechtěl, aby si myslel, že s ním nechce spát, to ne, jen mu chyběla něha a vlídné pohlazení. Chtěl se k němu jen přivinout a poslouchat jeho tiché šeptání, kdy mu vyznával lásku. Teď více, než kdy jindy. Povzdychl si. „Nemyslel jsem to tak,“ doplnil, když si všiml, že Dorian překvapeně vydechl.
„Ale ano, myslel,“ hořce. Proč dnes museli hovořit takto trpce, když jediné, co si přáli bylo milovat jeden druhého a přece si vzájemně ubližovali. Světlovlasý mladík začal pomalu vstávat, vědom si toho, že nejspíše dnes se nepomilují a jeho další přítomnost bude pro mladšího jen popudlivá. Nešlo mu o to, aby svého maličkého bratříčka dostal z šatů, ale tahle fyzická láska byla pro něho důležitá tak, jak nutně potřeboval dokázat Arielovi své city. Jemně jej pohladil po rameni. „Odejdu.“
„Ne,“ zaprotestoval tiše chlapec. Tohle nechtěl způsobit. Opatrně se postavil a sukně se kol něho bohatě rozlila, jak byla nadýchaná díky spodničce. Krajková ramínka šatů zvýrazňovala na chlapce příliš uzoučká ramena a útlý hrudník. Štíhlý pas se u boků rozšiřoval, než jeho dětské tvary pohltila měkká kyprost sukně a černé podkolenky společně s modrými lakovanými střevíčky dotvářely úchvat živé panenky, kterou Ariel nebyl. Lehce přešel ke staršímu a přitiskl se na něj, obtočivši své paže kolem jeho těla. „Potřebuji Tě… nechoď,“ šeptl do látky bratrovi košile a snad tím i přemohl vzlyk.
Dorian se pod silou objetí něžně usmál a opětoval stejné gesto, když na sebe hnědovlasého natiskl. Cítil jeho tělo i to, jak se mu pod rukama chvěje potlačovaným pláčem. Nebude plakat, věděl to, protože on neodejde. Nemůže odejít, když si sám tak moc přeje zůstat s ním. Mladík sklonil hlavu a políbil jej do hebkých vlasů, které mu následně odhrnul z tváře, když jej tlakem na bradu přinutil zvednout k němu pohled. Jejich oči se střetly, studujíc chvíli jeden druhého.
„Tak nádherný,“ konstatoval Dorian již po druhé chlapcův vzhled, přejel palcem zlehka po jeho rtech, jakoby si je chtěl vtisknout do paměti po hmatu. Skutečně jej tolik miloval a obdivoval. Chlapcovi tváře mírně zčervenaly a on sklopil pohled.
„Červenám se,“ podotkl Ariel stydlivě.
„Jsi překrásný i když se červenáš,“ doplnil již hravě starší z nich.
„Lichotníku,“ zasmál se sladce chlapec, poodstoupil od bratra zpět k zrcadlu do něhož se zblízka zadíval. Úsměv i rudé líce mu zůstali.
„Pokud já jsem lichotník, co jsi potom ty?“ Zeptal se Dorian se stále škádlivým podtónem v hlase. Lehce se přemístil za hnědovlasého, objal jej ze zadu a položivši si hlavu na jeho rameno, dívali se na společný odraz. Ariel chvíli dělal, že přemýšlí, přičemž našpulil ústa a vypadal tak skutečně půvabně. Starší se jeho výrazu pousmál a jemně jej hladil bříšky prstů po bocích.
„Já? Já jsem panenka.“
„A neříkal jsi mi ještě před chvíli, že nejsi má panenka?“ Připomenul mu plavovlasý, přestože se k minulému rozhovoru vracet nechtěl. Políbil chlapce za ouško a přitáhl si ho více do náruče. To drobné tělíčko v šatečkách jej tolik vábilo a vzrušovalo. Vůně jeho vlasů, jeho hlas i smích, jeho štíhlé dlouhé prstíky. Vše. Ariel byl rozhodnut Doriana trochu pozlobit.
„Však já jsem neřekl, že Ti patřím. Mohu být panenka i když nebudu Tvým,“ ušklíbl se, neb věděl, že tímto staršího opravdu dráždí. Setkal se v zrcadle s jeho očima, které značily, že si již nebezpečně zahrává. Dorian si povzdechl a dříve, než promluvil, přisál se svými rty na bratříčkovu elegantní šíji.
„Skutečně Tě baví, mne takto provokovat?“ Něžně líbal krk mladšího a vnímal, že se jeho dech zrychluje. Rukama mimoděk přejížděl po jeho těle a hladil jej. Pokušení.
„Já, že Tě provokuji, bratře? Říkám jen to, co je pravda,“ stál si mladší za svým, položil své dlaně na ruce druhého a nepřímo je vedl po svých křivkách. Zavřel oči, odklonil hlavu stranou, když byl přinucen tiše zasténat, jakmile vnímal, že jej Dorian do šíje zlehka kouše. Toho vydaný zvuk ještě více podpořil v činnosti a poprvé za večer se již neudržel a propojil své rty s bratrovými. Zprvu je jen ochutnával, koštoval jejich příjemnou sametovou sladkost, než jeho polibek zvášnivěl. Jazykem plenil chlapcova ústa, přestože by to bylo snadnější, kdyby si jej k sobě obrátil čelem. Vnímal na obličeji Arielův dech trhaný dech.
„Pokud mi skutečně nepatříš, bratříčku…,“ zašeptal do jeho rtů. „… dovol mi odejít, jinak se neovládnu,“ přiznal se plavovlasý s hlasem zakaleným touhou. Chlapec jej letmo políbil a propletl prsty obou rukou s těmi staršího.
„A co se stane, když… když se neovládneš?“ Ariel byl již také značně vzrušený, přičemž ho stálo značné úsilí udržet konverzaci v nezávazné rovině, když oba věděli, kam toto bude svěřovat. Nebránil se tomu, jen laškoval, potřeboval bratra stejně jako on jeho. Jeho tělo hořelo všude, kam se dostali jejich společné doteky. Ošacení začínalo být vážně nadbytečné, ačkoli mladík prozatím otálel z odpovědí a jen si užíval blízkost menšího. Konečně jej obrátil k sobě čelem a zadíval se do hlouby chlapcových očí. Ztrácel se v nich, byly celým jeho světem. Opět si jej přitáhl k polibku, tentokrát dlouhému a procítěnému, jakoby jej připravoval na slova, jež přijdou. Poté si opřel své čelo o to jeho.
„Když se neovládnu, může se stát, že Vás, panenko, znesvětím. Rozbiji Vás tolik, kolik po Vás toužím,“ mazlivě vzal Arielovi tváře do dlaní a hlazením je laskal. Záměrně přešel k vykání, aby zdůraznil, jak moc mu je mladší drahý a že tato hra jej baví i s vážností ve smyslu. Hnědovlasý právě toto potřeboval slyšet, že je chtěný, že druhý po něm prahne. Již neměl sílu ani odhodlání dál odolávat. Vzdal se sebe, aby dostal víc.
„Doriane, lásko…“
„Ano, maličký?“
„Vždy budu patřit…,“ polibek, „…jen Tobě. Miluji Tě. Chci, aby…“ vyčkával.
„Pokračuj, prosím,“ vyzval jej mladík.
„Chci, aby ses neovládl. Já…,“ začervenal se a podíval se Dorianovi do očí. „Vezmi si mě,“ tichounce, avšak s podtónem rozkazu.
„Jste hříšný, má panenko,“ usmál se na něho starší, vzal jej opatrně za ruku, než ji obdaroval polibkem na prsty a poté se sám posadil na židli, na níž prve seděl Ariel. Přitáhl si bratříčka blíž, jen nerad opustil teplo jeho horké dlaně a za boky si jej vysadil obkročmo do klína tak, aby mu viděl do andělské tváře. Chlapec špičkami nedosáhl na podlahu, bylo to dětinsky rozkošné, miloval když s ním Dorian jednal takto opatrně a hravě. Věděl, že je jeho jediným, nejmilovanějším. Natáhl své štíhlé paže a přes látku košile studoval mladíkovu pevnou hruď, než začal prstíky rozepínat drobné knoflíčky od krku. Všiml si, že plavovlasý jej pohledem pozoruje a nijak nereaguje na to, že je svlékán. Cítil na sobě jeho oči, jak jej propalují, znervóznělo ho to. Jedná snad příliš ukvapeně? Nedostal se ani k polovině jeho hrudi, když se stáhl a sklonil hlavu.
„Proč jsi přestal?“ Zajímal se překvapeně plavovlasý.
„Myslel jsem, že… já myslel…,“ začal se v tom ztrácet. Jak jen říct, že se bál o to, aby příliš nespěchal, když právě tohle vytýkal bratrovi? Tušil, že je ve tváři opět červený, jeho nesmělost až chorobně kontrastovala s jeho nevinným vzhledem. Dorian se nahlas zasmál, avšak jen decentně.
„Bratříčku, jsi to nejkouzelnější, co znám,“ sklonil chlapci poklonu.
„Směješ se mi,“ ublíženě.
„Ale no táák,“ protáhl úmyslně starší tu slabiku, než se k chlapci naklonil. „Ještě před chvíli jsi mne žádal, abych si Tě vzal a nyní se mne tak snadno vzdáváš? Už se nebudu smát.“
„Slibuješ?“
„Slibuji,“ přísahal a náhle, bez varování se vpil do Arielových nepřipravených úst, rychle a vášnivě s dychtivostí, jež se v něm skrývala po celou dobu co zde byl. Podpíral chlapce v zádech, aby překvapením neucukl, přestože ten v podvědomí takovýto útok nejspíše očekával, i když se mírně zaklonil. Dorianovy rty si jej žádaly a on se poddal, nechal se líbat, vyhříval se ve vší té pozornosti, lichotila mu, potřeboval ji. Vpustil jeho jazyk k souhře se svým, aniž by se pokoušel převzít iniciativu. Váhavě vydechoval do jednotlivých polibků, přivíral oči, nechaje bratrovi ruce, bloudit mu po těle. Nepatrně se usmál, jakmile ucítil dotek na svém koleni, jak pomalu stoupal výše na stehno a vyhrnoval tak jeho sukni. Hladivá gesta plná lásky, kdy se dotek opět vracel na koleno, aby mohl svou pouť zopakovat, přičemž zatím neměl v úmyslu víc, jej naplňovala hřejivým pocitem. Prohýbal se, když se mu již nedostávalo kyslíku pro hloubku polibku. Mladík nerad opustil ústa mladšího, ačkoli sám se musel vydýchat. Přivinul si jej na hruď a jen jej objímal s tváří opřenou o jeho rameno. Pokoušel se nemyslet na pnutí v jistých patriích svého těla, které vášeň z dobývání rtů vzbuzovala. Ariel se vděčně probíral světlými vlasy a občas do nich vtiskl polibek.
„Můžu?“ Chlapec v dívčích šatech se od bratra mírně vzdálil, pohladil jej po tváři jen tak lehce, tak nevinně a ručkami postupoval z ramenou k hrudníku, kde před chvíli přerušil svou činnost. Košile byla již mírně rozhalená, tak jednou rukou pod ní zabloudil, zatímco ta druhá se jala rozepínaní. Dorian si spokojeně zavrněl, když vnímal sametové prsty přejíždějící po svých klíčních kostech, níž přes hruď až na bradavky, které Ariel jednu po druhé dráždivě třel. Podařilo se mu zdolat knoflíčky a nechat v rozhalení vyniknout bělostně bezchybnou pokožku Dorianova hrudníku a plochého bříška. Zbožňoval pohled na něj, takhle, v mihotavých světlech vanilkových svíček smíšených s bratrovou vlastní mužnou vůní. Omamovalo jej to, svádělo a rozpalovalo. Samotnému mu pulsovalo srdce kvapně, snad až divoce. Sklonil se a přisál své rty na kůži staršího, ochutnal ji, hrál sis s ní mezi zuby a patrně jako by byla sladká, občas ji olízl jazykem. Dotýkal se té vší nádhery před sebou, kam jen dosáhl, náhle mu připadala tolik chtěná, potřebovaná, že se jí neměl dost. Toužil po ní tělem i myslí. Vybízela se mu, jak Dorian slastí zakláněl hlavu, užívaje si Arielovu pozornost, avšak všiml si, že chlapec spěchá a příliš jej strhla vášeň. Plavovlasý si polibkem na jeho čelo vyžádal jeho zakalený pohled.
„Bratříčku, ššš, jen pomalu,“ uklidnil jej.
„Doriane, ale… jsi tak, tak…“
„Já vím,“ usmál se. „Nikam Ti neuteču, maličký. Jsem Tvůj.“
„A já Tvůj,“ ubezpečil jej po chvíli Ariel a natáhl se pro polibek, přičemž dřívější váhavý dotek na svém koleni cítil stále výš, až se přes stehna dostal k jeho hýždím a opatrně je mačkal. Chlapec zalapal po dechu, ještě nikdy v něm toto nevyvolalo takovou vlnu vzrušení jako nyní. Usídlila se mu v podbřišku, trýzníc jej nedočkavostí. Místnost protnul hlasitý sten, následně utlumený polibkem, jakmile v sobě mladší ucítil jeden navlhčený prst. Dorian se sám již přestával ovládat, tak moc ho chtěl, ovšem byl opatrný, nikdy by hnědovlasému neublížil. Odváděl pozornost od nepříjemných pocitů svými doteky, hlazením, šeptáním jeho jména do ouška, jež si přivlastňoval. Celým svým srdcem si přál se jej zmocnit.
„Miluji Tě, Arieli,“ vyznal se.
„Já Tebe… miluji Tě.“
Starší si dával záležet, aby to chlapce nijak nebolelo, pod správným sklonem v něm pohyboval prstem a jen občas podráždil prostatu, aby si vyžádal jemné chvění a vzdechy. Nepřestával bratra líbat na ústa, na krk, kde se nebál být hrubší a jen jemně stisknout kůži mezi zuby. Dlaně hnědovlasého jej stále hladili po hrudi a bříšku, sjížděl jimi po jeho bocích až na bedra a pod lem kalhot, vnímaje horkost těla i pohybu v sobě. Vyvolávalo to v něm slastné pocity, euforické, ovšem byl nucen zatnout nehty do Dorianových zad, když se do něj dostával i druhým prstem. Starší si jej přitáhl blíž, nepatrně mu ještě vyhrnul sukni, přičemž nespěchal a začal si chlapce roztahovat. Šeptal mu, jak moc jej potřebuje, že je pro něj vším, co jediné dovede milovat. Ariel již nedokázal potlačit touhu, sténal, prosil o víc, než se sám ujal rozepínání bratrových černých kalhot a museli se navzájem obejmout, aby mladík jej mohl přidržet a stáhnout si nohavice i se spodním prádlem. Okamžitě ucítil, jak se kolem jeho naběhlého penisu obtočily štíhlé chlapcovi prstíky v jemném rytmu si s ním pohrávající. Sténal Arielovi do úst pod tím dotekem, čímž naznačil, že již prahne po splynutí. Mladší byl již také připravený, pohledem mu dával najevo, jak čas už je jen jejich nepřítelem.
„Prosím…“ šeptl lehce vyzývavě hnědovlasý a byl by si sám nasedl na Dorianovo mužství, kdyby se měl oč opřít a dosáhl špičkami na podlahu. Vyčkával, až bude druhým za boky na něj vysazen. Dorian se pousmál, ačkoli sám to již nemohl déle snášet, dovolil si škádlit.
„Popros mne ještě jednou…,“ dráždivě do jeho ouška.
„Prosím, bratře,“ vydechl lehce.
To už jej plavovlasý vyzvedl za hýždě výš, přitáhnuvši si jej k sobě a chlapec si rukou pod sukní nasměroval jeho penis k otvoru. Cítil horkost jeho prokrveného, tepajícího žaludu, když si do něho vynucoval vstup a on držel bratra za ramena, aby ustál počáteční bolest. Zrychlený dech jich obou sílil, jakmile si mladík se vší opatrností pokládal chlapce na stehna a již byl v něm celou svou tvrdou délkou. Nechal mu chvíli na zklidnění tepu i zvyknutí si na něho a za neustálého hlazení jeho nahého zadečku jej líbal na odhalený krk.
„V pořádku?“ Zeptal se tichounce, zatímco jednou rukou přejel po Arielově taktéž nabuzeném klíně.
„Ano,“ přišlo mu v odpověď společně s tím nejvášnivějším polibkem, kdy jazyky obou tančily v dokonalé souhře a těla se o sebe třela. Tmavomodrá látka nepřekážela, Dorian ji na maličkém zbožňoval. Zvýrazňovala jeho křivky a sám si dovolil odhrnou mu ji nosem z ramen, aby jej tam mohl líbat. Ještě si poupravil polohu chlapcovi pánve, nechtěl mu nijak ubližovat a poté za hýždě jej musel podpírat, aby začal s pomalými hlubokými přírazy do jeho štíhlého těla. Sevření kolem jeho penisu už jej tak jako tak posílalo do výšin, na něž bylo prozatím brzy myslet. Arielovi paže se mu omotaly kolem krku, laskajíc jej ve světlých vlasech, zatímco on napínal svalstvo na vlastních rukách i zadečku, aby mladšího vyzvedával a ve stále se zrychlujícím tempu do něho přirážel. Veškerenstvo bratrova tepla a něhy se mu předávalo skrz jejich spojení, skrz steny, vzdychání svých jmen i vyznání lásky mezi nimi. Pohyby nabíraly na intenzitě i síle prožitku, avšak pro mladšího se to nezdálo dost.
„Ještě… chci víc…,“ vyžádal si, přestože Dorian se již obával, že by jej to mohlo bolet. Přání mu ovšem vyplnil, ubral na hloubce a zrychlil. Krom vzdechů místnost naplnilo i mělké, pravidelné pleskání kůže zadečku o stehna a šustění látky šatů. Mladík krotil své hlasité projevy v chlapcových ústech, plenil je, nutil si je, aby se mu poddaly. Zadržoval dech ve snaze udržet se v polibku co nejdéle, i když Ariel se zoufale potřeboval vydýchal pro přijímanou slast. Vlastní rukou se již nějakou dobu uspokojoval. Svými tenkými, skvostně tvarovanými prstíky tisknul svou délku, pohybujíc dlaní v tempu již nelidsky přísných přírazů. Dorianův úd přestával tempo snášet.
„Dlouho už… to nevydržím,“ přiznal se slabě.
„Pojď,“ vyzval jej naposledy Ariel, aby sám dosáhl kýženého vrcholu. Vybízel se mu, nyní potřeboval hloubku, vnímat jej v sobě co nejvíce, co nejdrsněji. Plavovlasý to vycítil, ještě několikrát mohutně pohnul pánví do chlapcova těla až na doraz, než se vzepjal a mačkajíc jeho zadeček do něho vyvrcholil. Mladší pociťoval teplo, jež se jím rozlévalo, pospíšil si bratra následovat s jeho jménem na rtech. Dlouze vydechl a potřísnil si prsty svým spermatem, než se o staršího opřel. Dýchal tak divoce, jak to jen šlo, tvářičky rudé od vzrušení, jakoby ono samo na něm nechalo mizející stopu. Slyšel Doriana taktéž kvapně oddechovat, vnímaje, že zůstal uvnitř něho. Vytáhl ruku z pod sukně, pohlédnuvši na tekutinu na ní, mírně vyčerpaně se usmál, než jej mladík zpozoroval, přitáhl si jeho prsty blíž k ústům a olízl je. Pohled měl ještě zakalený i hruď se stále zřetelně vzdouvala, přesto měl starost.
„Neublížil jsem Ti?“
„Je to dobré,“ ujistil jej chlapec, než se natáhl pro velice jemný a procítěný polibek, jakoby si navzájem dokazovali smysl vší té prožité lásky. Opřel se do následného doteku na své tváři, mazlil se s Dorianovou dlaní, jež ho hladila, užíval si ji. Starší s bratrů jej jen pozoroval, kochal se jím, uchvácen tou dokonalostí.
„Jsi tak překrásný, tak…,“ nedostávalo se mu slov. Ariel jej políbil na nabízené zápěstí a jazykem obkreslil sotva viditelnou linii tepny.
„Zpychnu, pokud mi to budeš neustále opakovat,“ pozlobil ho.
„Ale jsi takový.“
„Jsem Tvůj bratr,“ pousmál se v náznaku toho, že musí být podobní. Plavovlasý ukazováčkem odhrnul vlasy z jeho tváře, čímž odkryl ladnost chlapcovi šíje do níž se vzápětí vpil svými rty.
„Já myslel, že jsi má panenka. Velice krásná, podmanivá a….“ polibek, „hříšná.“ Chlapec se od něho hravě odtáhl a dětsky se zasmál. Bavili jej tyto hry se slovíčky.
„Mohu být obojí,“ nabídl. „Koho bys raději? Bratříčka, nebo hračku?“ Stydlivě sklopil pohled, červenal se. Dorian chvíli naoko předstíral, že přemýšlí, jen aby si mladšího dobíral, čímž si vysloužil pobavený štulec mezi žebra. Rozesmáli se. Ariel jej objal jako to nejcennější v životě co měl. Nikdy nechtěl, aby to bylo jinak. Mladík objetí opětoval, silné a hřejivé, které ochraňovalo a dávalo vědět, že tu vždy bude pro něj. Očima zabloudil před sebe, kde si v odrazu zrcadla tisknul na hruď nádherného andílka v tmavomodrých šatečkách. Zadíval se a věděl. V té chvíli si pro sebe pomyslel, ´miluji Tě takového, jaký jsi, bratříčku. Nikdy Tě neopustím, přísahám.´ A stiskl jej pevněji.

***

Uslzenýma očima studoval svůj prázdný výraz v zrcadle. Již byl někdo jiný, tvář ztratila jiskru, oči svůj jas a rty půvab. Plavé vlasy dříve hebké a hladké pozbývaly tvaru i původní krásy. Zmizelo vše, co dělalo jej tím princem, tím lichotníkem, jak jej s oblibou nazýval jeho maličký. Jen nepřítomně seděl, jakoby se snažil v zrcadle nalézt odpovědi, zmizelé vzpomínky a snad navrátit čas, jenž jim byl ukraden. Hleděl do něj, ačkoli ono jej dráždilo, neukazovalo to, co chtěl, co si přál ze všeho nejvíce. Zlobilo jej a možná se i hněvalo za to, že ten, jemuž patřilo se v něm již neshlíží. Dorian v něm hledal tvář panenky, Arielovu nádheru, která se tam vždy zračila. Tak proč jen dnes ne? Proč dnes se směl dívat jen na své vyhublé líce a tmavost pod očima. Kdo dovolil, aby chlapec neměl více možnost nahlédnout do něho a spatřovat krásu vlastní i bratrovu? Zradil jej.
„Odjíždím, bratře.“
„Odjíždíš?! Kdy? Kam?“ Ptal se mladík vyděšeně, když viděl slzy stékající z očí mladšího. Nerozuměl, proč tak náhle i důvod mu zůstal skrytý.
„Již zítra, Doriane. Otec mne posílá do Francie,“ odpověděl tiše.
„Proč?“
„Ke dvoru. Budu dělat děvku bohatým šlechticům, komukoliv, kdo za mne zaplatí!“ Vyhrkl zoufale a odvrátil tvář. Staršímu se znatelně rozbušilo srdce. Pocítil nesnesitelnou beznaděj. To ne, to se nesmí stát! Ne jeho maličkému, křehkému bratříčkovi.
„To nikdy nedovolím! Promluvím s otcem!“
„On o nás ví!“ Prozradil Ariel a bylo na něm znát, že to neměl v úmyslu vyzradit.
„Cože?“
„Ví, že spolu spíme. Netuším jak, ale dozvěděl se to! Proto mne posílá pryč,“ rozvzlykal se. „Ráno na mne bude čekat kočár. Já… já mám strach, Doriane. Mám hrozný strach,“ přiznal se, objal jej kolem pasu, doufaje, že se v jeho náruči vše stane snazším a že spolu zůstanou navždy. Dorian mu to přeci slíbil, přeci mnohokrát přísahal, nesmí jej opustit. Tolik si přál, aby mu bratr obětí opětoval, jenže žádné nepřišlo. Nestalo se nic. Mladíkovo srdce krvácelo, stejně jako on sám, když si zatínal nehty do dlaní, jak svíral ruce v pěst. Proklel se, toužil po zatracení, on nemohl chlapce utěšit, nemohl mu povědět, že vše bude dobré. Věděl, že ráno odjede kočár a Ariel bude uvnitř něj z okénka ho vyhlížet, zda se nerozběhne za ním s úmyslem ukončit tuto noční můru a vysvobodit je oba. Kočár ráno odjel, avšak Dorian jen tiše plakal nad zrcadlem. Nikdo nezrychlil krok, tiché loučení s budoucím prodejným chlapcem v dívčích šatech.

Plavovlasý na sebe znovu pohlédl a již to nesnesl. Díval se do tváře tomu nejodpornějšímu, kterého znal. Do tváře toho, jenž zradil, pošpinil, zneuctil lásku, jež mu byla svatou. Jež miloval ze všeho nejvíce, ne však tolik, aby to stačilo. Díval se do tváře, která byla jeho vlastní. A se vším potlačovaným vztekem, se zoufalstvím se napřáhl a nataženou paží udeřil do středu pozlaceného rámu z něhož se vzápětí rozlétly skleněné střepy. Zvuk tříštěného skla naplnil prostor, křičel, volal. Úlomky padaly pomalu, váhavě a ještě promítly vše, co za dobu své existence odrážely. Dokonce i samotný úchvat Dorianovi dokonalé panenky. Poté následovaly jen hlasité kroky, bouchnutí dveří společně se zvonivým dopadnutím posledních střípků a lehký, tichoučký smích mladičkého Ariela, jež se rozplynul v tichu. Zbyly jen střepy, všechny střepy jednoho zrcadla. Na vše ostatní bylo již pozdě.

8 komentářů u „Všechny střepy jednoho zrcadla“

  1. *Nemůže vydechnout!*
    Páni! … Nádhera! Nevím co k tomu dodat. To je prostě nádhera!
    Už se těším na tvé další povídky! Takže piš, ať můžu založit tvůj funclub! *.* 😀

  2. tak toto mi nesmieš robiť! Sedím na recepcii hotela pretože len tu je wifi a červenám sa 😀 Chlapík za pultom sa musí čudovať, prečo som z ničoho nič očervenela ako rajčina 😀 chválim ťa za to ;DD

  3. Wao, neuveřitelne krásně detailně píšeš! Taky rádu píšu, ale s tebou se totálně nemohu srovnávat. Každá tvoje věta je úžasně rozpracována. Jen tak dál xDD

  4. Sugoi sugoi sugoi,jsem z toho úplně unešené,ale ten konec mě dostal, opravdu nádherná povídka……………… =)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *