Dvojsrdcí 4/6

Autor: Dasty Ituriel Harst
Anotace:
Pokračujeme dál.. doufám, že čtete ^^ a tady už se hneme zas o kus dál a pro ty, co už doufali, že Gabi to má za sebou, tak vás zklamu :D.. jop, je tam hezká scéna v koupelně a příště už se těšte na yaoi! <3

To čekání mě zabíjelo. Kde je?? Co se stalo? Ještě se pořád nevrátil, kde k sakru vězí? Říkal, že… Pane Bože, ať je v pořádku! Víc nechci. Já blbec, neměl sem ho tam nechávat, ale když on to tak chtěl. To, že sem naživu, znamená, že žije i on, ale v jakým stavu? Jen ať… ať se vrátí. Chci, aby se vrátil! Už je pryč dlouho, třeba… třeba byl Samael moc silný a zranil ho tak vážně, že se sem nedostane. Třeba tam venku někde leží a čeká, jestli pro něj nepřijdu. Třeba ho Samael unesl a… a třeba nic. Já nevim!! Já prostě nevim! Bojím se, třesou se mi ruce. Sedím na pokoji, dochází mi dech a zírám ke dveřím. Poslouchám, abych zaslechl cokoliv podezřelýho, ale neslyším nic. Je pozdní noc a Gabriel tu není. Měl bych tam jít, měl bych se vrátit. Pořád je mi zima, pořád to hnusný chladno. Proč? Možná by to bylo jiný, kdyby se princezna tak neopil a kdybych ho tam nenechal. Vždyť sotva stál, jazyk se mu pletl, stejně jako nohy jedna přes druhou. Sem bezradnej , kéž bych věděl, co je aspoň správný. Slíbil, že přijde, řekl to. Jak je to dlouho? Hodina? Dvě? Půl hodiny? Nemám ani pojem o čase. JEŽIŠ, TAK KDE JE??? ZBLÁZNIM SE Z TOHO!
„Sano… Sanosuke?!“ To je on, to je… on! Princezna! Za dveřma, slyším ho! Běžel sem otevřít, div sem se eště nepřerazil. V mým duševním rozpoložení bych se ani nedivil. Srdce pracovalo na plno, měl sem ho až v krku. Odemkl sem a otevřel.
„Gabrie… to neee… to nééé, princezno!“ Bylo mi do breku, když sem ho uviděl. Zakrvácenej, špinavej, promrzlej a v jedný ruce držel bundu s košilí, zatímco tou druhou se opíral o futra. Sem si jistej, že se sem dostal silou vůle. Vypadal příšerně. Bílý vlasy byly samá krev, stejně jako pořád obnaženej hrudník. Na jeho těle bylo hodně zranění a podlitin, který už tmavly. Mourovatej jako kočka. Už, už by se skácel k zemi, kdybych ho nechytl.
„Chci spát… chci… jsem unavenený. Prosím, chci…“ Já vim, vim, že chceš spát, ale já chci vědět, co se stalo! Co je se Samaelem? Zabil jsi ho? No tak mluv! Vzal sem ho dovnitř a zavřel. Takhle každopádně spát nemůže, to je nemyslitelný. Musí se osprchovat a já mu to pak zahojím.
„Gabrieli? Gabrieli! Hey, hey, neusínej! Co se stalo, princezno? Mluv na mě, co se stalo?!!“ Posadil sem ho na židli a odložil jeho věci stranou. Ten byl mimo, nevnímal mě. Zatraceně, aspoň, že to nejni horší, i když mě všechna ta krev dost děsí. Je to jak scéna z Kingova hororu, i když na živo to vypadá hůř. Hlava mu klimbala ze strany na stranu a tělo měl dočista bezvládný, musel bejt hodně vyčerpanej. Jo, nebo až tak ožralej. Jestli ho Samael sledoval, sme namydlený. To pak nevim, co bych dělal, mohl bych se mu vydat na pospas. No nebyla by to ode mě velkorysá oběť? Tak to nas*at!
„Gabrieli! Vnímej!“
„Chci spát… nech mě spát…“ Když ho tak vidím, nemám chuť z něj něco páčit. Nejspíš mu nebylo nejlíp, ale takhle ho spát nenechám. Prostě ne. Budu mu muset věřit, neohrozil by mě.
„Musíš se osprchovat, Gabrieli, neboj se, umyju Tě. Klid.“ A měl sem na výběr? Nevadilo mi to. Hlavně, když mu bude dobře. Chránil mě, musím mu to oplatit, postarám se o něj. Pochybuju, že vůbec slyšel, co říkám, byl v jiný realitě. Suprový, ono možná fakt lepší. Povzdychl sem si, vyhrabal ze skříně ručník a hygienický krámy. Pak sem ho vzal do náruče a přenesl ho přes chodbu do koupelny. Krev kapala na podlahu, budu to muset vytřít. To mám eště k lepšímu. Ale co, to už mě nezabije, hlavně, že je princezna živej a relativně v pořádku. Z tý opilosti se vyspí a všechno bude zase v cajku. Doufám.
Posadil sem ho na zem a začal ho svlíkat. Nevypadalo to, že se probírá, prostě jen držel a neprotestoval. Tak hezky, opatrně nejdřív boty, ponožky a pak kalhoty. Nadzvedl sem ho a vyprostil nohavice z pod něj. Že sem byl celej od krve? A nejni to jedno? Komu na tom záleželo. Byl tak hubeňoučkej a každá rána na jeho těle mě bolela stejně jako jeho. Cejtil sem to. Nakonec spodní prádlo. Toho sem se trochu bál, protože zacházím do krajností. Asi bych neměl, ale když… přece ho pak stejně nenechám spát v mokrejch trenkách, stejně bych mu je musel převlíknout. Nevykoukám ho snad, je to pro jeho dobro. Váhal sem, jo, chvilku jo, než sem ho stejně chytil za lem prádla a svlíknul mu ho. Nevzbudil se.
„Za tohle mě jednou zavřou,“ povzdychl sem si. Bylo mu šestnáct, co byste chtěli? Načapat mě tady někdo, tak mě maj za pedofila, i když co Vám budu povidat, vyvynutej byl pěkně. Ehm, no comment. Ale líbil se mi, neměl tak ostrý tvary i když byl štíhlej, vystouplejší žebra i pánevní kosti. Oproti němu sem byl rozhodně vypracovanější. Co se mě týče, já v tom byl až po uši, jenom ten pohled mě vzrušoval. Nebudu to zastírat a jestli byl nebo nebyl zraněnej, bylo mýmu rozkroku docela jedno. Stanoval tak jako tak. Ku*va, neměl bych to přehánět.
Tak sem ho vzal a položil do sprchy. Byl jako bezvládný dítě, vůbec nereagoval. Trochu mě to mátlo a znervózňovalo. Jo, hrál sem si s živou panenkou. Samael ho dost zřídil, jen co je pravda, nebral vůbec ohledy na tělo. Kdo ví, jestli nemá něco zlomenýho, ale to se dozvím, až se prospí. Nastavil jsem sprchu na příjemně vlažnou, možná teplejší, abych ho moc nevyděsil. Tak jo, maličkej, brzy Ti bude líp, neboj. Začal sem ho opatrně sprchovat, omýval sem mu tělo a dával si pozor, aby mu voda netekla do obličeje. Proplachoval sem mu zranění a rovnou je čistil. Neměl sem tucha, že se probírá.
„Sanosuke… co to… co to děláš?“ Otevřel oči a podíval se na mě. Nejdřív se díval zmateně, probouzel se a byl rozespalej. Ale v růžovejch duhovkách sem poznával, že jak se na sebe dívá, tak mu dochází, co dělám. Bojí se.
„To je dobrý, jen Tě umyju a brzy se prospíš. Jen ještě vydrž a…“
„Přestaň! Já… nechci! Nech mě, nech mě, to nemůžeš!“ Vyjeknul a ihned se skrčil. Přitáhnul si kolena k bradě a pevně si je objal. Lekl sem se, vždyť sem mu neudělal nic špatnýho. Já mu nechtěl ublížit. Nijak. To bych přece… nikdy bych… miloval sem ho. Co si myslel? To ne, tohle bolí, Gabrieli. Bez Tvýho svolení bych si Tě nikdy nevzal, přece sem Ti chtěl pomoct. Vypadal, jak vyplašený štěně, tohle bylo zlý.
„Princezno, ššš, to je dobrý, omlouvám se, jo? Chtěl sem Ti pomoct, promiň. Nic Ti neudě…“
„Pomoct? Nepotřebuju! Nemusíš… nemusíš se tak starat, Sanosuke,… jasný?“ Měl najednou tak hrubej hlas, nepoznával sem ho. Rychle dejchal a díval se na mě chladně. Co se stalo? Tohle není moje princezna. Mluvil dál. „Stejně sem pro Tebe… pro Tebe jenom mazlík! Nic neznamenám… nebo ne? Jsem pouze přítěž. Dělám jenom svojí… svojí… svojí práci, tak jsi to chtěl! Nedotýkej se mě, prosím… nedotýkej.“ Odvrátil tvář, ale to já nesnes. Po všech těch slovech. Byla to lež! Všechno!!! Aniž bych nad tím přemejšlel, prostě sem to udělal. Natáhl sem k němu ruku a donutil ho se na mě podívat. Naklonil sem se a políbil ho na rty. Bylo mi fuk, že budu celej mokrej, byl to nejúžasnější pocit. Nic násilnýho, nechtěl sem si ho přivlastnit. Jen sem přiložil svoje rty k těm jeho a užíval si to. Bylo to osvobozující pocit, něco nepopsatelnýho, ta chvíle. Měl tak hebký rty, sametový a já si je vzal. Vnímal sem naše srdce, jak se souběžně rozběhli, jako by jedno tlouklo pro to druhý. Nebyl mazlík, ani hračka, byl moje princezna. Byl to jediný, co chci a po čem toužím. Chci ho slyšet se smát a volat mý jméno. Chci, abychom spolu šli ven a koulovali se a stavěli sněhuláka. Chci před spaním cejtit jeho tělo vedle svýho a vdechovat jeho vůni. Já nevím… spoustu toho nevím, ale sem si jistej, jako nikdy, že chci jeho. Jeho jako celek, jako princeznu. Byl tak krásnej, nikdy sem si to nepřipustil. Nesmím dopustit, aby se mu něco stalo, už nikdy. Trvalo to jen pár vteřin, zanedbatelnou chvíli, než sem opustil jeho ústa a podíval se mu do tváře. Třásl se a měl vytřeštěný oči. Z řas a vlasů mu kapala voda.
„Co to… co to děláš?“ Zašeptal tiše a nechápavě. Olízl si rty, vypadal tak sladce, když byl v rozpacích. A já se nesmím bát, už nikdy se toho nesmím bát, prostě mu to řeknu. Nejseš srab, Sanosuke, dejchej, řekni mu to. Řekni mu to!
„Miluju Tě, Gabrieli.“ A je to v prd*li! Ježiš, fakt sem to řekl, vážně. Co když se pletu a je to jenom momentální pocit? Co když to tak nejni a já ho mám jenom rád, nemůžu mu přece lhát. Ne, miluju ho, to přece poznám, poznám, že ho chci. Je to tak. Gabrieli? Proč se tak díváš? Ne, nesmíš mě odmítnout, to… to přece nesmíš. Ani na to nemysli, ty zmetku! Běda Ti! Neotvírej pusu, nechci to slyšet.
„Odejdi, Sanosuke… já už, to zvládnu sám.“ Co? Slyšel mě vůbec? Řekl sem to dost nahlas? No jasně, musel to vzít na vědomí, jen… mě nechce zranit a říct, že o mě nestojí, tak mě posílá pryč. Ohleduplnost sama, ku*va! To mi nemůže říct ´já Tebe taky´ a pak půjdem všichni domu, aby tenhle příběh mohl skončit šťastně? Všichni na to čekaj, že jo? Tak čekejte dál, protože tohle nejni ten konec, kterej chcete. Momentálně se všechno s**e. Ten pocit bych nikomu nepřál. Je to hnus, je to hořkost v krku, je to bolest. Bolí to. Rozumím, co mám jinýho dělat, ale nevzdám to tak snadno, Gabrieli. Na to vezmi jed.
„Dobře, půjdu. Počkám na pokoji a pak Ti to vyléčím. Zatím, buď opatrnej, jo? A pokus se neusnout.“ Ani sem se ho nezeptal na Samaela, jak sem měl vymleto, bylo mi z toho nehorázně smutno, jako snad nikdy. Víte přece, že sem nikdy nelpěl na lidech, protože sem si jich nevážil, byli mi ukradený a teď, když jsem si jednoho zamiloval, tak on nechce mě. Je to asi beznaděj, co mě zevnitř žralo, jako první. Jo, mrcha beznaděj to byla. Táhni ode mě, Gabriel mě má taky rád, jasný, jen… jen mi to eště neřekl. A řekne mi to vůbec? Nebo kecám do ksichtu sám sobě? A jakej má smysl nad tím přemejšlet? Pobral sem jeho věci, boty, ponožky, kalhoty, protože do toho se teda znova neobleče a vyšel sem z koupelny. Za sebou sem uslyšel smích, otočil sem se. Tomoko, ta holka co se jí líbim, právě odemykala svý dveře, držela za ruku tu blonďatou holku z klubu a vlekla si jí do pokoje. Nevšiml si mě. Aha, tak to mě omluvte, nebudu rušit, moje drahá polovička mě nechce ani vidět, taky dobrý. Až sem se tomu pousmál. Zapadl sem do dveří svý místnosti, uklidil princezniny věci a převlíkl sem se do hadrů na spaní. Teda jen do kraťasů, tríčo nosil Gabriel. Připravil sem mu ho na postel, až se milostivě pán vyhrabe ze sprchy a počkal sem na něj.
Po půl hodině se konečně dostavil. Už sem se začínal bát, že úmyslně nadejchal vodu, abych ho šel zachraňovat, přičemž bych samozřejmě preferoval dýchání z úst do úst. Pokud možno co nejdýl a za použití jazyka. Vůbec mi to nepřipadá směšný, spíš bych si dal facku. Princezna otevřel dveře a vešel, hlavu sklopenou k zemi, ručník kolem pasu uvázanej proklatě nízko a spousta ran na těle mu stále krvácela. Voda a krev stékala po něm a vsakovala se až do ručníku po jeho bocích. Zavřel za sebou a jen tam zůstal stát, prostě jen tak, jakoby chtěl, abych se na něj jenom díval. A já se díval, kochal sem se jeho nádherným tělem. Měl vlhký, zplihlý bílý vlasy, zakrejvaly mi pohled do jeho obličeje. Možná nechtěl mluvit, možná se stydí za to, co sem mu řekl. Sám nejspíš neměl, co by mi pověděl. Beru to, je to na něj asi moc. Sanosuke, neměl si to na něj tak vybalit a možná Ti ani nevěří, tak fajn… dokážu mu, že to myslím vážně. Vstal sem z postele a přešel k němu, krásně voněl. Bál sem se, ale opatrně sem natáhl ruku a prsty zlehka přejel po jeho plochým bříšku. Jeho kůže se zachvěla, ale neucukl. Byl křehkej, nechápu, jak po boji se Samaelem, mohl přežít. Všude na těle měl spoustu drobnejch, ale hlubokejch ranek, netuším, od čeho. Jakoby v sobě měl šípy, než si je sám vytrhal. Jiný vysvětlení mě nenapadá. Zvedl ke mně podled.
„Princezno, ty jsi plakal?“ Nebylo o tom pochyb. Proč?
„Omlouvám se, Sanosuke, za to, co jsem Ti řekl. Nechtěl jsem být takový, mrzí mě to. Opravdu, já…“ nedopověděl a jen se na mě smutně díval.
„Pojď sem, ššš. To nic,“ přitáhl sem si ho k sobě a pevně ho objal. Po tý sprše vystřízlivěl, mluvil už hezky plynule a taky stál jistě na nohou. Hladil sem ho po zádech, hlavu položenou na jeho rameni. Dávno sem mu to odpustil. Mít jeho srdce na svým byl neskutečně zvláštní, ale slastnej pocit. Tlouklo nám stejně, na chlup stejně, dostávalo mě to do kolen, to cejtit. A pak se… no… pak mě taky objal, váhavě a opatrně. Vnímal sem jeho ruce na svých lopatkách a jak mi oddechoval do klíční kosti. Byl menší, než já a co je malý, to je… Chtěl sem ho chránit, utěšit, postarat se o něj, chtěl sem jeho samotnýho s tím, kým byl. Možná sem toho ale chtěl moc, kdo ví. Dám mu přeci na vybranou, to je fér, ne? Nebudu ho do ničeho nutit, jestli to necejtí stejně.
„Měl by ses obléct, nachladíš se.“
„Budeš se… mě dotýkat?“
„Zahojím Ti to. Nechci, abys krvácel.“
„Ne, já… tak jsem to nemyslel, Sanosuke.“ Ehm… co? A jak to teda myslel? Počkat, počkat, zpátečka. Podíval sem se na něj a udělal krok vzad, bylo mi divně z toho, jak to řekl. Copak on… že by… „Myslel jsem to… takhle.“ Přistoupil ke mně a pak mě líbal. Znovu, znovu a znovu, a já lítal. Líbal mě na ústa a na krk a já mu to oplácel. Tolik sem ho chtěl, najednou bylo bláhový, že sem si kdy nepřipouštěl, že se do něho nezamiluju. Prsty sem zajel do jeho mokrých vlasů a probíral se jimi. Jeho jazyk se mazlil s tím mým, přitáhl sem si ho blíž, tělo na tělo, bylo mi nádherně. Cítil sem se fakt šťastnej, moje srdce to dokazovalo, vycházelo mu vstříc, jakoby on byl to, co ho nutilo tlouct. Jsem kardiak a on je můj infarkt. Tolik vášně, spontánnosti, na nic se nemyslel a zároveň sem měl v hlavě jen jeho a jeho dokonalost. Můj anděl, to nejkrásnější, co sem kdy viděl. Miluju ho! Byl pro mě vším, už nebudu chtít nic jinýho, než tuhle chvíli, než tohle. Nemůžu se ho vzdát, nedokázal bych to, nikdy ho nesmím ztratit. Nesmím! Chci se ho dotýkat, hladit ho, laskat ho, udělat ho svým. Jeho rány se hojily, přestával krvácet, to jen já nemohl přestat, byl moje droga, omámil mě sebou. Přejížděl sem rukama po jeho těle a on po mém. Jeho prsty obkreslovaly záhyby mých břišních svalů, moje žebra, moje bradavky a klíční kosti. Studoval mě hmatem, nic nevynechal, jakoby si mě potřeboval pamatovat. Náš dech zrychlil. Toužil sem po něm celou svou existencí, celou podstatou, bylo to nevysvětlitelný. Nevysvětlitelně podmanivý. Přesunul jsem se níž, chtěl jsem víc, snad to bylo příliš, když jsem měl v úmyslu mu dlaněmi zajet pod okraj ručníku na zadek, ale on…
„Prosím, níž už ne,“ šeptl. Zadrželo mě to, probral sem se a stáhl se.
„V pořádku, stačí říct a přestanu,“ usmál jsem se lehce, aby viděl, že mi může věřit, i když sem se přemáhal, abych po něm nevyjel. Můj rozkrok, proti tomu vehementně protestoval, čemuž sem se nedivil. Musím bejt hodnej – lehni! Dneska nic nebude, kámo, nemůžeme na princeznu spěchat, uklidni se, jasný? Však se dočkáš, časem – možná! Povídám si se svým penisem, mno hezky já, to sem to dopracoval. Gabriel se ale díval provinile. To nic, je to dobrý, jestli nechceš, nevadí mi to. Jeho růžový oči mi hleděly až do duše, nevím, co tam našel, ale taky se usmál. Seš tak úchvatnej, Gabrieli, ale pro tuhle chvíli se Tě musím vzdát.
„Nezlobíš se?“ Zeptal se tiše a sklopil zase pohled. A za co, princezno? Že se mnou nenecháš hned ohnout? To bych byl blbej a to doufám nejsem. Mám snad rozum.
„Miluju Tě. Nezlobím se, to spíš ty by ses mohl zlobit. Asi sem to přehnal, promiň,“ obrátil sem se k němu zády a zalezl si pod svojí peřinu. Nebyl sem uraženej, jen sem mu chtěl ukázat, že se ovládnu a prostě toho nechám, když nechce. On si zatím našel svý spodní prádlo a nejdřív si ho natáhl, než spustil osušku z boků. Pozoroval sem ho, nevzal si triko na spaní. Už mu netekla krev, chtělo to jen chvíli pozornosti z mojí strany. Trochu mě mrzelo, že mi na moje „miluju Tě“ neodpovídá, nebo ho ignoruje. Snad abych toho už nechal, nejspíš se snažím zbytečně. Jo, pláčeš nad špatným hrobem, Sanosuke. Seš fňukna.
„Sanosuke?“
„Ano?“
„Já vím, že jsi mi to zakázal, ale můžu?“ Ukázal na mojí postel. Ani si neumíte představit, jak se mi v tu chvíli ulevilo a ochotně sem se posunul.
„To víš, že jo,“ usmál sem se.
„Děkuji,“ vlezl si ke mně a stulil se mi v náručí jako kotě. Okamžitě sem přes něj přehodil ruku, abych se ho dotýkal a léčil mu rány. O tom, že cítil na zadečku moje tvrdý mužství, sem vůbec nepochyboval. Popravdě, jestli sem si všiml dobře, nebyl na tom o moc líp. Aspoň z něčeho můžu mít škodolibou radost. Vydechl sem a přitulil se k němu. Byl sem spokojenej, fakt že jo, nic mi nechybělo, když sem ho měl u sebe, jen trochu studil. Ve jménu dobra světa sem se vzdal svý přikrývky a zabalil ho do ní.
„Ale co ty?“ Měl starost, bylo to rozkošný.
„Vezmu si Tvojí, klidně lež. Měl by sis odpočinout, po tom všem.“ Jo to je pravda, vždyť musel bejt pěkně vyčerpanej, fakt se toho za tenhle den stalo moc, a teď už bylo vážně pozdě v noci. Kur*a, to to letí, co? S podivem. Vstal sem, dostal sem se přes něj, sebral jeho peřinu a vmáčknul se opatrně zpátky. Zhasnul sem a zase ho obejmul. Bylo by fajn, abychom se prospali, o Samaelovi mi poví ráno.
„Sanosuke?“ Začal znova po chvíli, ale já už skoro spal. Matně sem vnímal.
„Hm?“
„Miluji Tě.“
„Hm.“
„Miluješ mě:“
„Ehm… jooo,“ mrzutě.
„Dobrou noc, Sanosuke.“
„Co?… Už spinkej.“
Smysl toho, co mi řekl mi došel až o hodinu a půl později, kdy už spal. Sanosuke, ty seš de*il! Ach jo…

***

O dva tejdny později přišli Vánoce. Toho večera sem se s Gabrielem pomiloval. Ale ještě než se k tomu dostanu…
Náš vztah se od tý doby změnil, dost změnil. Dalo by se říct, že sme spolu začali chodit i když to tak vlastně nebylo. Těžko říct, jak bych to definoval, ono to vlastně asi definici mít ani nemohlo, protože poměr anděla s člověkem byl nemožnej. Jen sme si prostě víc dokazovali lásku. Políbil sem ho kdykoliv sem chtěl a naopak, dotýkal sem se ho, hladil ho a to všechno bez výčitek, protože sem věděl, že to chceme oba. On byl stydlín, že se to občas nedalo ani snášet. Bylo to mučení, ale vždycky se roztomile červenal, když sem mu v posteli svlíkl triko, abych mu mohl slíbat hrudník, ovšem níž než na bříško mě nikdy nepustil a já to respektoval. Nejkrásnější pro mě bývali ty chvíle, kdy si začal on, provokoval, škádlil mě, letmo se dotýkal mýho rozkroku a tvářil se tím stylem „to ne já, to samo“, zlobivá princezna. Když mi olizoval bradavky, když mi jazykem vklouznul do pupíku, kdy špičkou nosu mapoval každej můj sval na břiše a hrudi, když jemně rty klouzal po mém krku až k ústům, do kterých se vpil, věděl sem, že on je můj život. Nechci bez něj být. Už nikdy!

Pak tu taky byla ta záležitost s panem ´jsemzáporák´. Měl sem z něj bobky, kdo by neměl, když po Vás jde načesanej chlápek s kufříkem dokumentů do práce v nažehlenejch hadrech, luxusní kravatou a očima démona. Z toho by se podělal každej! Každopádně sem chtěl vědět, jestli nám od toho bastarda eště něco hrozí, nebo to s ním Gabriel vyřídil, což těžko. Víte, já byl vlastně rád, že není konec, protože kdyby bylo po všem, princezna by mě opustil. Už by ho nebylo třeba. Dokud budu ve srabu, bude stále se mnou. Nikdy sem moc nemusel řešení složitejch filozofickejch otázek, ale tohle byla jedna z těch, která si řešení zasloužila. Bohužel já nebyl myslitel a Samael byl daleko nebezpečnější než filozofická otázka, že? No to potěš.
„Princezno? Jak to bylo se Samaelem? Tys… zabil jsi ho?
„Nezabil. Sám bych toho nebyl schopný, Sanosuke. Až ho budu chtít zabít, musíš být se mnou, jinak to nedokážeme.“ Tak to mi teda řikáš brzo, lásko.
„Co? Proč jsi teda chtěl, abych zdrhnul? Vždyť sme ho mohli…“
„Nemohli. Nebyl jsi připravený a já? Vlastně jsem měl štěstí, že ještě žiju na to, v jakém jsem byl stavu. Samael šel po mém těle, chtěl ho zničit, abych nebyl schopný se hýbat. Potom bych selhal a vše by bylo ztracené.“ Jo a to bysme nechtěli, že ne? Ten hajzl, proto princeznu tak zřídil.
„A jak jsi tedy dokázal… no…“
„Přežít? Oslabil jsem ho, pomocí světla. Není mrtvý. Pamatuješ, jak jsem Ti říkal o nějakém dobru a zlu? Není to úplně tak, že já bych byl ten dobrý a on ten špatný. O tom nikdo nemá právo rozhodovat, nikdo nemůže soudit. Samael má v sobě jen více temna, spáchal mnoho hříchů od té doby, co padl. Já jsem neposkvrněný… tedy, zatím,“ uculil se na mě a já přesně věděl, co tím myslí. Ach, Bože udrž mě, nebo ho znásilním už teď. Gabriel pokračoval. „Vím, že jsi viděl to světlo vycházející z mé hrudi, to jsem já, moje nevinnost, moje síla, můj život. Čím déle jsem v lidském těle a hřeším byť jen nepatrně, moje světlo slábne. Pomalu, ale slábne, cítím to. Přesto jsem nad ním měl převahu.“
„Takže dokud budeš neposkvrněný, Samael na Tebe nemůže? To potom máme výhodu.“ Ale já sem v nevýhodě, udržet se od Gabriela dál, to by byl nadlidskej výkon, pro mě teda určitě, když sem schopnej ho svlíct pohledem.
„Mýlíš se, Sanosuke. Už teď jsem slabší než on. Dnes by mne už porazil. Temnota pohltí světlo snadněji, než naopak. A jeho temnota je silná, silnější, než si myslíš, proto Tě potřebuji.“ Moc sem tomu nerozuměl. Proč já?
„Jak to, že by Tě porazil? Co s tím já mám co dělat?“
„Všechno! Dělím se s Tebou o své světlo, protože k Tobě chovám cit. Jakákoliv kladná emoce je slabost proti jeho hříšné podstatě. Dobro vždycky nad zlem nezvítězí, když to tak řeknu. Tím, že Tě miluji se oslabuji proti jeho temnu. Když si to tak vezmeš, jsme v hodně velké nevýhodě.“ Mno… přemýšlím o tom, že bych jel do Peru. V Peru jsem ještě nikdy nebyl, v tuhle roční dobu tam musí bejt kouzelně. Možná se Samaelovi do Peru chtít nebude, co myslíte… já bych řek, že pojede za mnou – kruci.
„Máme teda nějakou šanci, aspoň malou?“ S tím, že se milujeme se nedalo nic dělat ani bych s tím nic dělat nechtěl. Jen mě mrzelo, že to princezně tolik stěžuju.
„Samozřejmě, že máme,“ usmál se. „Řekl jsem, že se s Tebou dělím o světlo, společně jsme silnější. Tu noc, kdy jsme na Samaela narazili, Ti zářilo srdce stejně jako mně, jen jsi to ani neviděl ani nevnímal. Když jsi utekl, zeslábnul jsem, ale Tvoje víra živila moje světlo. Proto jsem Tě žádal, ať mi věříš, jenže teď už to stačit nebude, Sanosuke. Až se s ním střetneme příště, potřebuju Tě mít vedle sebe.“ Podíval se na mě jedním ze svých významných pohledů. Jedu do Peru!
„Budu tam s Tebou. Miluju Tě, Gabrieli.“ Objal sem ho.
„Děkuju, taky Tě miluji. Sanosuke? Víš, co se stane, jestli to dokážeme, viď.“ Jasně že, ku*va vím. Přijdu o Tebe, princezno. To s Tebou radši umřu, než žít bez Tebe.
„Vím,“ přikývl sem.
„Dobře. Nebudeme si nic nalhávat, Sanosuke. Je to tak, jak to je. Nedá se s tím nic dělat, tenhle kluk, který mi nedobrovolně půjčil své tělo má svůj vlastní život, svou rodinu za kterou se musí vrátit. I kdybych s Tebou chtěl zůstat, nejde to, nemůžu mu ten život vzít, chápeš to, že ano.“ Neříkej to, prosím Tě, zraňuje mě to.
„Chápu to, ale…“ hlas se mi zlomil. Fakt sem fňukna. „…budeš mi strašně moc scházet, princezno.“ Víc než to.
„Ty mně taky. Nikdy mě nenapadlo, že si takového frajírka, jako jsi ty, tak oblíbím.“
„Pche… a tys ze mě udělal buzíka, tak si nestěžuj.“
„Počkej, tys před tím nebyl na kluky?“ Dobíral si mě.
„Héy, za to Tě zlechtám…“

***
Bylo čtyřiadvacátýho prosince, pro každýho jinýho to byli prostě Vánoce. Mno, já je nikdy nějak extra neslavil. U nás doma se to moc nedodržovalo, zvlášť teď, když už nejsem malej, tak sme od toho upustili. Měli sme ve škole prázdniny, spousta lidí odjela za rodičema a naši mi taky volali, abych přijel. Že prej chtěj, abych byl na svátky doma. Netušil sem proč a co tak najednou. Když se to vezme kolem a kolem, mohli to bejt moje poslední Vánoce vůbec. Taky bysme s Gabrielem mohli skapat oba, kdyby si Samael usmyslel, že už se mu nehodím do kšeftu. Jo, trochu mě to táhlo domů, pryč od toho všeho, od stresu, od školy, od blízkosti Samaela, jenže…
Právě, že tam bylo to „jenže“. Nemohl sem princeznu nechat samotnýho a nemohl sem ho vzít domů. To by mi neprošlo. Sice mi říkal, ať jedu, že to sám zvládne. Přemlouval mě, ať se na něho neohlížím, ať sem s rodinou, právě – jenže…
Nedokázal sem ho opustit. Pořád se mi promítá v hlavě, jak mi zaklepal na dveře celej zakrvácenej. Kdyby se mu stalo totéž, nebyl bych tam, abych mu pomohl. Tohle nemíním riskovat. Zůstanu. A tak jsem si ani nebalil domů, koupil malej Vánoční stromek, kterej sme s Gabrielem ozdobili – měli ste vidět, jak byl nadšenej, nádhera – a taky dárek pro něj. Trvalo mi celkem dlouho, než sem vybral to pravý, ona to nejni žádná sranda, to Vám povim. V každým obchodě je narváno, lidi blázněj jako by měli za prdelí koudel a mě vyprávějte něco o Vánoční náladě. Prej klid a mír, kulový, leda tak v jesličkách! Kdybych mohl, na trvalo bych tu šaškárnu zrušil. Beztak se dětem jenom lže a utrácej se rodinný úspory. Ale tak jo no, nebejt toho magickýho Štědrýho večera, nikdy by se nestalo to, co se stalo. A byl to ten nejkrásnější večer v mým životě.
Vrátili sme se s princeznou na pokoj, ještě celý vysmátý, protože sme byli venku před kolejí a koulovali se. Byla to sranda, Gabriel mi cpal sníh za bundu a já ho v něm vyválel. Ubohý sněhulák to musel všechno pozorovat. Přitom sme se samozřejmě nezapomněli ocumlávat, což mi dělalo moc dobře. A tak sem ho s těma rudejma tvářičkami od mrazu a prokřehlejma prstama povalil do sněhu a nevím proč, nejspíš sem ho chtěl pozlobit, dostal sem se mu rukou do kalhot, ale ne pod prádlo. Zalapal po dechu, vyjekl, přestal se smát a vyvalil na mě svý růžový oči plný strachu. Překvapilo mě to, jo, dost překvapilo – to, že byl vzrušenej, vnímal sem to přes látku, prstem sem přejel po jeho délce. Nechtěl sem ho vyděsit, díval sem se mlčky na něj, ležel sem nad ním. Princezno, to tak, neboj, neublížím Ti. Pomalu jsem ruku zase vytáhl, pohladil ho po bříšku svojí studenou dlaní a stáhnul mu přes něj bundu. Nic víc se nestalo, prostě to bylo tak.
Uvnitř sme se převlíkli a já sem začal vařit. No, nezní to hezky? – vařit. Mnohem líp, než ohřívat, i když to tak bylo. Jídlo sem měl připravený předem, jenom sem ho strčil do mikrovlnky a Gabriel si skočil do sprchy. Na mojí poznámku o společným koupání reagoval šibalským úsměvem a pusou na tvář. Nerad věci rozváděl do intimností, byl takovej stydlínek, ale mě to nevadilo. Slušelo mu to tak. Po něm sem se osprchoval i já, venku se setmělo, na pokojích skoro nikdo nebyl, všude bylo ticho. Vešel sem do dveří, eště hezky rozehřátej z horký vody a uviděl sem ho. Stál vprostřed pokoje, usmíval se na mě a v rukou držel dárek. On vážně koupil dárek? Pro mě? Ale… proč? Za co? Žádný peníze sem mu nedal. Netušil jsem absolutně, co říct, vyvedl mě z míry. Dočista sem zůstal čučet s pusou dokořán a byl mimo.
„Nezavřeš dveře?“
„Co? Jo, jo… jasně.“ Jak sem řek, byl sem z toho pryč. Zbouchl sem dveře a přešel k němu. Až teď sem si všiml, že se nesvítí, ale princezna rozžehnul svíčky a prostřel stůl k večeři (později se ukázalo, že úplně zbytečně). Byl neskutečněj, všechno bylo tak dokonalý. Políbil sem ho, než stačil cokoliv říct. Aspoň nějak sem mu musel poděkovat za to, co pro mě dělá.
„Veselé Vánoce, Sanosuke.“ Předal mi svůj balíček, moc hezky ho zabalil. Dal si s tím práci, je tak pozornej. Všimli jste si někdy, jak mě soužití s ním změnilo? Najednou sem věděl, že milovat ho je správný. Chvíli mi trvalo, než sem našel dárek pro něho a taky sem mu ho dal. Byl sem pěkně napjatej, kdybych byl mlha, dal bych se krájet.
„Šťastné s Veselé, princezno,“ popřál sem mu, ale nějak to bylo všechno zvláštní, něco bylo jinak, podvědomě sem to vnímal.
„Děkuji,“ usmál se, ale nerozbalil si to hned. Odložil ho na stůl, vzal mě za ruku, do druhé uchopil můj dárek a stejně jako svůj, ho položil vedle. Nerozuměl sem, co dělá, máme si je přece rozbalit a pak večeřet, je Štědrý večer.
„Promiň, ale nemám hlad,“ zašeptal mi, když mě naváděl k posteli a donutil si mě sednout. Copak se děje, můj maličkej, chceš mi něco povědět? Co je? No tak, chceš se tulit? Klidně můžeme, budu rád. Mít ho u sebe byl strašně krásnej pocit.
„Co se děje, Gabrieli?“ Posadil se mi obkročmo na klín a objal mě, pevně mě na sebe tisknul, jakoby měl v úmyslu mě nikdy nepustit. Moje hlava šrotovala jako blázen, co se mohlo stát, že se tak chová. Je něco se Samaelem, co bych měl vědět?
„Sanosuke, já… já bych chtěl…“ No pověz, co bys chtěl? Dám Ti všechno na světě, můj chlapečku, tak jen řekni. Sklonil hlavu, byl v rozpacích. Proč jenom? Tahle nejistota je děsná věc, já jen nevim, jestli sem něco neprovedl, něco, co by mu uškodilo. Doufám, že ne. Zjistil sem, že mi přejíždí rukama po těle, hladí mě a pak mě políbil na krk. Opojnej pocit, tak přece jenom se chtěl mazlit.
„Princezno,“ zasténal sem jeho jméno, vzrušoval mě. Radši toho nech, Gabrieli, protože pak po mě budeš chtít, abych přestal. Ovládnout se je někdy strašně těžký a taky to bolí. Nedovolíš mi víc – ne pod bříško, já vím. Jenže tohle je zlý, když nemůžu dál, když mě vyprovokuješ a potom to skončí. Ne, promiň. „Princezno, chceš se lísat? Zlobíš mě, no tak, asi bychom měli…“
„Chceš mě, Sanosuke?
„Co, prosím?“ Hrklo ve mně.
„No jestli… jestli mě chceš. Víš… milovat se se mnou.“ Znatelně sme oba cítili, že naše srdce se rozpohybovala rychleji. Pohlédl sem mu do očí a polkl. Tak proto, už rozumím. Políbil sem ho vášnivě na rty, tak vášnivě, jak sem to dokázal, najednou sem ho tolik moc chtěl, víc než kdy jindy. Jen jak to vyslovil, prohnal se mnou impuls vzrušení. Přitáhl sem si ho za zadeček blíž k sobě, až se naše rozkroky dotýkaly.
„Ano, Gabrieli… ano, moc Tě chci.“

4 komentáře u „Dvojsrdcí 4/6“

  1. Vážně úžasné, kdy se tu objeví další díl? Moc se těším na pokračování, vážně úžasné.

Napsat komentář: Koala Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *