Dvojsrdcí 5/6

Autor: Dasty Ituriel Harst
Anotace: Tak jsme se dočkali 🙂 Jsem ráda, že čtete a že se snad líbí. Příště už nás čeká závěr, užijte si kapitolu 🙂
Upozornění YAOI!

„Ano, Gabrieli… ano, moc Tě chci,“ zašeptal sem mu do ouška, ačkoliv sem ani netušil, co to znamená. Chtěl sem ho, ale co sem z něj vlastně chtěl? Jeho tělo? Srdce? City? Chtěl sem, aby se mnou zůstal, ovšem teď sem ze všechno nejvíc chtěl cítit pod sebou jeho horký tělo, hladit ho, zatínat do něj nehty a šeptat jeho jméno. Jediná moje nevýhoda byla, že sem absolutně neměl páru o tom, jak to dělat s klukem. Bezva, co? Tak jasný, že jistý znalosti mám, jenom prostě… jenom prostě ne takový, abych se nebál, že mu můžu ublížit.
„Tak si mě vezmi, Sanosuke,“ řekl prostě a zajel mi ručkama pod triko. Tál sem pod tím dotekem, bylo to fascinující. „Vezmi si mě, jestli mě chceš…“ Všude kolem ty svíčky a on tak krásně voněl. Miloval sem vůni vanilky a třešní. Vpil se mi do rtů, naléhavě a vášnivě, hrubě. Já bych si tě rád vzal, jenže…
„Princezno já…,“ ježíš bylo mi tak trapně. „Já nevím… nikdy sem… sakra, já…,“co na tom záleželo. „Tolik Tě potřebuju.“ Popadl sem ho za boky a shodil ho do postele. Díval se vyděšeně, jako kotě, ala přece i tak oddaně, tak chtivě. V tom pohledu toho bylo víc, než jen slova můžou popsat. Věděl, že se tím, co se chystal udělat oslabí, že naše světlo zeslábne, ale stejně. Myslím, že už od první chvíle, kdy sem ho uviděl bylo pozdě přemejšlet o tom, co by, kdyby. Teď to bylo tak.
„Sanosuke…,“ zavrněl a donutil mě si na něj nalehnout, ale podpíral sem se v loktech. Líbali sme se, jeho ruce na mojí kůži, moje vlasy mu padaly do tváře, zavzdychal, když sem začal rozepínat knoflíčky jeho košile. Otřel sem se o něj rozkrokem tak vulgárně, až se prohnul v zádech. Vzrušilo mě to, tohle gesto, kdy se mi vybízel. V krvi mi proudil adrenalin a touha. Všechno mě rozpalovalo, jak se mohl někdo tak nevinnej jako on chovat takhle? Neskonale sem po něm dychtil, byl mojí múzou, mojí iluzí dokonalosti, byl mojí inspirací, uměním. Přetáhl mi přes hlavu triko, odhodil ho do kouta a v tu chvíli sem mu rozhalil košili. Víte, kdybyste někdy mohli aspoň na chvíli, na chviličku vidět tu krásu, co se představila mým očím, uhranulo by Vás to stejně jako mě, možná víc. Jizva nebyla skoro vůbec znát, což bylo kupodivu vzhledem k tomu jak vypadala, když sem jí viděl poprvé. Hrudník mu zlehka pulsoval tlumeným světlem a zprůhledňoval mu pokožku tak, že sem mohl vidět obrys jeho srdce. Zastavil se mi dech, bylo to tak nepopsatelný, tak nemožný, že aniž bych nad tím přemejšlel nebo se zeptal, líbal sem ho tam, na to místo. Cítil sem, jak srdce tluče, rychleji a rychleji, a ani sem nezaznamenal, že se jeho ruce pohnuly k mýmu pásku na kalhotách. V momentě, kdy sem na svým vzrušení vnímal jeho prsty, jak mě tam hladí, vybízel sem mu víc, skoro sem pro ten pocit zapomněl dejchat. Ježíš, prosím, jenom… já nevim, musím! Už to bylo neúnosný, já to chtěl, musel sem ho mít, nešlo to vydržet. Odtáhl sem se, abych mu rozepnul kalhoty, stáhnul sem mu je i se spodním prádlem a potom i svoje. On poslal svou košili zpět za ostatním oblečením. Chtěl sem to dělat rychle, rychle a tvrdě, nevím proč, on byl princezna, ale to pnutí, ta touha se dál nedala snášet. Znovu sem si na něj lehl, vzal naše nedočkavá mužství do jedný dlaně a v celkem svižným tempu si s nimi pohrával. Zatímco se mi jeho nohy obtočily kolem boků, drásal mě na zádech a vzdychal moje jméno, líbal sem ho na krk, na tvář, všude.
„Gabrieli, jsi tak… nádherný…,“ musel sem to říct, dusil sem to v sobě už moc dlouho. Podíval se na mě, oči měl výraznější barvou, zakalený vším, co se v nich zračilo i mně. Musel sem přestat s hrou ve spodní části těla. Udělal bych se moc brzo, moc brzo na to, co sme oba chtěli. Vzal mojí volnou ruku do své a začal mi olizovat prsty. Jazykem po nich přejížděl, vlhčil je ústy a potom si je sám navedl ke vstupu do svýho těla. Nebylo mi vůbec jasný, odkud to ví, odkud zná, jak na to.
„Měl sem spoustu času, zatímco tys hnil na přednáškách,“ usmál se a hlavou pohodil k mýmu notebooku. Asi mi četl myšlenky, ale v tu chvíli mi to bylo fuk. Jestli mě povede, můžu bejt vděčnej. Políbil sem ho.
„Projdu si historii,“ poškádlil sem ho a vnikl do něho prostředníčkem. Zasténal a prohýbal se, jakoby mi chtěl uniknout. „Bolí to?“
„Je to nepříjemné,“ podotkl a vlastní rukou se začal uspokojovat, aby odvedl pozornost jinam. Jenže já zase nebyl tak neznalej, jak si myslel. Vím přesně, co mu to zpříjemní. Prstem sem pomalu pohnul dál a bříškem prvního článku opatrně přejel po tom citlivém bohu uvnitř něj. Ihned sem poznal, co to s ním udělalo, vypnul se proti mně pánví, skoro jakoby si žadonil, abych byl hlouběji.
„Udělej to ještě, prosím…,“ zakňučel mi do ucha. Bylo to nádherný.
„A co mám udělat?“ Já vim, sem nemožnej, ale sám bych to dlouho nevydržel.
„Udělej to… znovu.“ Vyplnil sem mu přání, přidal druhý prst a znovu pohladil jeho prostatu. Svíjel se pode mnou, vzdychal i když to vůbec nevypadalo lacině. Byl neskutečně úchvatnej. Prsty sem pohyboval pořád rychleji a on mi na ně sám přirážel. Nepřestával sem ho líbat a hladit volnou rukou. Naše penisy se o sebe neustále třely, už to samo bylo k zbláznění a jeho trhanej, rychlej dech, když sem si ho třemi prsty roztahoval, to už hraničilo z šílenstvím.
„Můžu?“ Zeptal sem se radši i když to bylo asi zjevný. Vytáhl sem z něj prsty a upravil si polohu jeho zadečku, abych do něj měl přirozenej přístup. Přetrvával pocit, že bych si ho měl vzít rychle, hrubě, jenže já nemohl, ne teď.
„Nejdřív pomalu, prosím.“ S tím čtením mojí mysli na tom něco bylo.
„Řekni, kdyby to bolelo,“ zašeptal sem a s pohledem na jeho tlukoucí srdce sem se do něj začal tlačit. Jo, asi to bylo nepříjemný a taky to muselo bolet. Nic ale neřekl, přemáhal se, aby si udržel klidnej výraz a nezatínal zuby. „Princezno, můžu přestat, jestli…“
„To bude dobré, Sanosuke, uvidíš,“ ujistil mě a nechal mě do něj proniknout až po kořen. Zdálo se, že když sem mu dal čas na abychom si na sebe zvykly, abychom se vydýchaly a jen se spolu chvíli mazlili, zatímco sem byl v něm, uklidnilo ho to, zdál se uvolněnější. Z mýho pohledu to byl jeden z těch nejnádhernějších pocitů, kdy mě svíral jak svým tělem, tak stehny kolem pasu. Pomalu sem se začal pohybovat, klidně, nespěchal sem i když sem chtěl, jeho nitro mě přijímalo a dokonce mi sám vycházel vstříc. Už to zřejmě nebylo takový jako na začátku.
„V pořádku?“
„Už se nemusíš bát, dělej. Chci Tě.“ Ou, kde se to něm vzalo? Je to zvíře, nezdá se. Já neprotestoval a zintensivnil sem přírazy. Věřil sem mu, on ví, jak se cítí. Byl uzoučkej, horkej a netrpělivej. Nohama si mě k sobě přitahoval, nutil mě, abych v něm byl hlouběji, razantněji. Sklonil sem se, abych ho mohl líbat, ale byl to jeho jazyk, kterej mi pronikl do úst a dožadoval se rychlejšího tempa. Přidržel si mě, aby mohl polibek prohloubit, i když dech nám to moc nedovoloval. Bylo na něm vidět, že mě potřebuje možná víc, než já jeho, tak živočišně se mi vybízel, a prsty mi dráždil bradavky. Napřímil jsem se, a přisunul si ho k sobě. Vrrrr, kdybych mohl, nejspíš bych ho pokousal a sežral zaživa. Jednou rukou sem si ho pevně držel za bok, abych mohl prudce přirážet, zatímco tou druhou sem sevřel jeho penis, abych ho uspokojoval v rytmu vlastních pohybů. Pulsoval mi v dlani, už taky dlouho nevydrží.
„Chci ještě… rychleji…“ Věděl, že to taky tak potřebuju. Krotil sem se, měl sem strach.
„Ublížím… Ti,“ vyrážel sem ze sebe mezi přírazy.
„Neublížíš,“ zasténal a pak řekl něco, co bych od něj nikdy nečekal. „Udělej mi to, já…chci.“ Teď už jeho oči dostávaly rudej nádech a vypadal spíš jako přízrak, než anděl. Mám Ti to udělat? Udělám Ti to tak, že si to Tvý tělo bude pamatovat do smrti. Jindy bych přemýšlel nad tím vším, ale teď ne. Už jen to, jak se na mě díval, jak chtěl víc, to se mnou dělalo neskutečný věci. Vzrušení v podbřišku rostlo, ještě víc sem se do něj dostával, abychom to cejtili oba. Vůbec mi nedošlo, že pořád svírám jeho mužství, než mi v dlani naprosto ztvrdlo a ucítil sem jemný cukání. Už bude… už… povzbudilo mě to. Gabriel se vypnul hrudníkem a zatnul nehty do matrace, než si následně vyvrcholil na bříško a mě na prsty. Ten pohled mě dokonale zabil, těsně před svým koncem sem z něho vyšel, vzal svůj penis do ruky a udělal sem se na něj. Udejchaně se na mě usmíval a tak trochu zvráceně pozoroval, jak se moje sperma mísí s tím jeho. Přísahal bych že má v očích malý ďáblíky, přesto, jak okouzlující teď byl. Ze všeho nejradši bych teď zalehl hned vedle něho, ale na to bylo brzy, eště sem si chtěl hrát. Natáhl sem ruku a omočil prst v bílé tekutině na jeho bříšku.
„Ochutnej,“ nabídl sem mu, ale on se zatvářil překvapeně.
„To se smí?“ Divil se, ale já se musel smát. Zase už byl tím nevinným Gabrielem, moji sladkou princeznou.
„Jasan, že se to smí. Není to přece jedovatý.“ Sám sem si olízl prst, ale než sem to stačil polknout, zastavil mě.
„Počkej,“ Stáhl si mě vedle sebe na postel. „Chci to zkusit,“ usmál se a políbil mě tak, abychom si předali tu vlastní chuť v ústech. Ovšem já polibek prohloubil a hladil sem ho po hrudi, která už nezářila. Zase byl normální i když, jak se vezme, že?
„Jaký to bylo?“
„Ehm… no… hořký a taky…taky sladký,“ zašklebil se a podíval se na svý břicho.
„Protiřečíš si, princezno,“ poznamenal sem a natáhl se pro svý kalhoty, abych z kapsy vyštrachal balíček papírovejch kapesníčků. Začal sem mu pomalu otírat kůži a on mezitím prsty čechral jemný chmýří v mým rozkroku. Potom kdo si hraje, co? Zasmál sem se tomu a odhodil kapesníček někam do kouta.
„Čemu se směješ?“ Zeptal se, když se natahoval pro přikrývku, kterou nás oba zakryl a přitulil se ke mně. Jeho prsty ale pořád byli tam, kde před chvílí. Bylo to příjemný, ale zase mě to vzrušovalo. On mi to fakt dělá naschvál, je to malej zlej tyran. Ale je můj. Natisknul sem ho na sebe.
„Tomu, kde máš tu svojí ručičku, lásko,“ políbil sem ho. „Bylo to moc krásný, ale jestli nechceš, abych si Tě vzal znova, tak toho nech,“ varoval sem ho škádlivě.
„Copak? Vzrušuje Tě to?“ A začal si velice pomalu a líně hrát s mým penisem, který na jeho doteky reagoval neuvěřitelně pozitivně. Až mě to donutilo zasténat, načež vyplázl ten svůj jazýček, aby mě pozlobil. Tak takhle on na mě, potvůrka. Brzy sem byl zase připraven k dalšímu vydání energie do jeho těla.
„Ty celej mě vzrušuješ,“ přiznal sem se, když se on přesunul nade mě a naprosto provokativně se o mě otíral pánví. „Od kdy… od kdy se princezna změnila na draka?“ Jo, přesně to byl, já se mohl jenom divit, přesto mi vůbec nevadilo, co se mnou dělá. A dělal to zatraceně dobře. Ještě nikdy sem prostě nezažil takovej chtíč a bylo to proto, že byl mojí součástí. Zase se o sebe hladili naše erekce, jen sem nevěděl, jestli nejsem moc vyčerpanej na další kolo. Ne, že bych si ho nedal, znáte mě.
„A Tobě se jako drak nelíbím?“ Udělal jeden z těch psích pohledů a najednou pevně sevřel v ruce mojí délku, až sem zatnul svaly na těle a musel zasténat. „Nebo bys vážně raději princeznu?“ Pustil mě a jen bříškem prstu zlehka přejel od kořene po žalud a zpět. Dráždil mě jako nikdy nikdo. V očích se mu zračila touha, odhodlání a dravost šelmičky. Posadil se mi na podbřišek a sklonil se k polibku. Rozuměl sem, tentokrát si chtěl udávat tempo sám, to bylo dobře, moc dobře. Hladově sem ho líbal a prsty masíroval kůži jeho zad. Byl pořád rozpálenej, horkej, pořád mě chtěl. Sám si nasměroval můj penis ke konečníku, ale v tom sem se zarazil.
„Gabrieli, počkej,“ zadržel sem ho, ale on jakoby tušil, co chci říct, dal mi ukazováček před ústa, abych mlčel.
„Už jsem uvolněný, nemusíš,“ zatahal zuby za můj spodní ret a pohledem mě ujistil, že se mu nic nestane. Zvolna na mě dosedal a mě zas zaplavoval ten úžasně krásnej pocit z jeho drobnýho štíhlýho těla. Jo, myslel sem na to, že bych si ho měl připravit, ale že vniknutí do něj bylo snazší než poprvé, uklidnilo mě to. Vyhledali jsme svoje dlaně a propletly prsty jeden s druhým. Já pokrčil nohy v kolenou, aby měl za zády oporu, protože se napřímil a jenom velice pomalu na mě znova a znova dosedal. Jakoby si teď potřeboval vynahradit tu opatrnost a jemnost, kterou sme prve předběhli, tak teď si jí užíval několikanásobně tolik. Měl sem na něj dokonalej výhled, na jeho tělo. Jeho výraz, když si slastí kousal ret a zakláněl hlavu. Jeho hrudník, pulsující srdcem i kvapným dechem. Jeho plochý bříško ke kterýmu se přímilo jeho nabuzený mužství. A nakonec sem mohl shlídnout víc, sám sebe, jak do něho vnikám, jak ho plním, když na mě dosedne. Dělal sem se i očima.
„Miluju Tě, Gabrieli,“ vyznal sem se mu a stiskl jeho dlaně pevněji. Rozkrokem sem se vybídl proti němu a pronikl do něj hlouběji. Oba sme zasténali slastí tak nahlas, že naše vzdechy naplnily místnost. Fascinující gesto, které ho rozvášnilo. Vlasy mu spadaly do obličeje, když se na mě podíval.
„Já Tebe víc, Sanosuke… já Tebe… miluju víc,“ nasedal tak pomalu, táhle a klidně, že mě to až mučilo. Rozpletl se mnou jednu ruku, kterou začal dráždivě hladit svalstvo na mým břiše, který bylo tak napjatý, že se rýsovalo docela zřetelně. Přejížděl po něm prstíky, kreslil si v jeho záhybech a zapíral se mi o něj, až sem musel zatínat svaly, abych udržel jeho váhu, když se nadzvedával. „Máš dokonalé tělo,“složil mi poklonu. Sklonil se, políbil mě na bradavku a nasál jí do úst. Prohnul sem se v zádech tak moc, že sem z něj skoro vyklouzl, ale on se hned zase narovnal v páteři, nechajíc mě do něho znovu proniknout. Usmál se zlehka, ale na to se začal pohybovat rychleji, přestože se sám sebe ani nedotkl, ačkoliv sem viděl, jak moc po doteku prahne, jeho penis si to žádal. Možná čekal, že to udělám já, ale když sem se natáhl k jeho erekci, že ji začnu dráždit, odmítl moji paži a znova s dlaní propletl prsty. Nechápal sem proč, takhle je jenom týrá. Muselo to bejt celkem bolestivý, nestěžoval si a tak sem to nechal být a jen ho pozoroval. Už sme navzájem vycházeli vstříc jeden druhýmu. Jeho tělo se prohýbalo, vláčnělo, leskl se kapičkami potu ve světle plamenů svíček. Najednou mi to přišlo tak strašně moc nádherný, celá ta situace, ta chvíle. Bylo to romantický, divoký s jakou razancí a nutností na mě začal dorážet. Prudké pohyby střídalo pleskání kůže o kůži a já už to zase nemohl snýst. Opustil sem jeho ruce, chytil ho za zadeček a ve svižném rytmu si ho vysazoval výš a zase na sebe. Zavřel sem oči, už to nešlo, dělal sem mu to tak, jak sme oba potřebovali.
„Už,“ procedil sem skrz zatnutý zuby a s posledním prudkým přírazem sem do něho vyvrcholil. Cejtil sem, jak se kolem mě rozlévá moje vlastní horkost, kterou sem ho naplnil, ale on mě nechal z něho vyjít a okamžitě se pánví přisunul k mýmu obličeji. Byl vážně neskutečněj. Hned sem věděl, co chce. Tak proto odmítal dotek, chtěl moje ústa. Vzal sem si ho na jazyk, šlo mu jen o ten pocit. Byl už tak vzrušenej, že to stejně nemohl dýl zadržovat. Několikrát sem ho nasál po celý dálce, než sem se jazykem začal věnovat žaludu, ale to už nevydržel. Vystříkl mi do úst a sevřel moje vlasy v hrstech. Měl sem ruce na jeho hýždích a tak sem cejtil každej stah svalů, když se mi rozkrokem vybízel. Spolknul sem to, proč by ne. Nevadilo mi to, hlavně, že jemu bylo krásně. Mimochodem měl pravdu… hořkosladký. Ještě sem si chvíli v puse hrál s jeho ochabujícím mužstvím, než sám slezl a uvelebil se vedle mě. Dýchal mi na hruď a já ho svíral v náručí. Už se chtěl jen mazlit, nic víc, stačilo nám to, bylo to nádherný. Nikdy dřív sem tohle s nikým nezažil, zvlášť ne s někým tak nevinným a kouzelným, jako byl on, moje princezna. Hladil mě na boku, tisknul na mě svoje rozehřátý, udejchaný tělíčko a já ho laskal ve vlasech. Zakryli sme se, aby se do nás nedala zima, i když to teď bylo nepravděpodobný. Zvedl ke mně oči a usmál se.
„Děkuji,“ natáhl se pro polibek.
„Za co? To já děkuju,“ pohladil sem ho po tváři.
„Za všechno, Sanosuke. Za to, že mi věříš, že se mnou trávíš čas, že mě tu necháváš a že… že mě miluješ. Bál jsem se, že… že mě nebudeš chtít, že se mi vysměješ, ale…“
„Princezno, co to říkáš? No tak, nemluv takhle,“ objal sem ho. Trochu mě to mrzelo, že měl takový pocit, že ho odvrhnu. Já ho přeci chtěl už moc dlouho. „Miluju Tě a zůstane to tak, rozumíš? Jsme jenom ty a já,“ ujistil sem ho, přestože mezi náma toho stálo ještě moc. Oba sme to věděli. Pevně sem ho objal, aby se cejtil v bezpečí a on se u mě tak stulil, že sem nemohl bejt šťastnější, že ho u sebe mám. „Kéž by to…“
„…takhle zůstalo navždy, že?“ Doplnil mě. Mysleli sme oba na to samí. Nic netrvá věčně a my byly jen dva lidi zaseklí v čase a místě, kterej se ale pohne dál. Pohne se dál a rozdělí nás.
„Nechci Tě ztratit,“ přiznal sem se, ačkoliv hlas se mi lámal. Bolelo to, to ujištění, že brzo už nebudu mít s kým usínat, koho hladit, koho líbat, komu šeptat o svých citech k němu. Brzy už budu sám a nebo nebudeme ani jeden. Bral bych tu druhou možnost.
„Ššš, teď o tom nebudeme mluvit, Sanosuke. Ještě jsem tady a jsem tady jenom pro Tebe,“ zašeptal a horlivě si přivlastnil moje rty. Miluju ho.

***

Po tý noci už se mezi námi nikdy nestalo nic tak vážnýho, už sme se nemilovali. Nikdy. Ne, že bych nechtěl. Ne, že on by nechtěl, ale museli sme myslet na budoucnost a bejt zodpovědný, protože čím víc bysme po sobě toužili, tím víc by světlo sláblo. Nakonec by nezbyla šance, abychom Samaela porazili a všechno by bylo ztracený. Všechno? Náš život a to, že bych radši umřel, než na zemi zůstal sám, bez Gabriela, sem mu samozřejmě neříkal. Zlobil by se, ale já si to s ním chtěl užít. Každou volnou chvíli a přiznejme si, už jich moc nebude.
Ráno, když sme se vzbudili, totálně rozlámaný, rozbolavělý, vyčerpaný, ale vedle sebe, tak sme vstali a začali si konečně rozbalovat dárky. Chtěl sem se ho zeptat, kde vzal peníze, ale neudělal sem to. On by nikdy nic neukradl, je to přece anděl, tak mi nezbejvá než věřit, že je získal poctivě. Nejdřív sem schválně počkal, až si rozbalí to ode mě, i když já byl trochu nervák. Bál sem se, že se mu to třeba nebude líbit, co já vim. Jeho oči se ale úplně rozzářily, když vzal do ruky svý vlastní nový pyžamko, na kterým byly všude rozesetý naše společný fotky. Dělali sme je spolu, na pokoji, venku ve sněhu, v restauraci, některý dokonce i v koupelně. Jo.. ehm, ten chlapík, co nám to dělal, se tvářil trochu vyjeveně, když sem mu předložil svojí fotogalerii a řekl ´tohle tam chci – ten druhej kluk je můj bráška´. Přiznávám, vypadalo to dost incestně, ale co mu je do toho, že jo. Některý obrázky byly velký jiný malý, různě potištěný po látce volnech kráťásků a trička. Bylo to roztomilý.
„Sanosuke, to je úžasné! Děkuji, Děkuji, Děkuji!!“ Nedal jinak, než že si to musí okamžitě oblíknout, chvíli s tím běhal po chodbě, protože velký zrcadlo máme jenom v koupelnách. Nedivil bych se, kdyby s tím vyděsil pár lidí, ale měl z toho neskutečnou radost. Pořád ukazoval na jednotlivý fotky a ke každý přesně dovedl určit situaci v jaké to bylo focené. Byl tím strašně zaujatej a já byl šťastnej, že sem to vybral správně.
„Podívej! Tahle je z výtahu. Pamatuješ, jak k nám přistoupila tak holčina a tys jí poprosil, jestli by nás nevyfotila? Hned na to jsi mě políbil. Chudák holka,“ zasmál se.
„A tahle! Tahle… to jsi mi zastrčil sníh za bundu. Podívej, jak tam vypadám, strašně to studilo.“
„A tady.. podívej, Sanosuke, podívej!!!“ Kdybych před ním nechtěl vypadat silnej, rozbrečel bych se. Byl tak krásnej, byl dítě, nadšený a hravý. Bože prosím Tě, neber mi ho. Udělám pro něj všechno na světě, postarám se o něj nejlíp, jak umím. Jen mi ho prosím Tě, neber. Umřu bez něho. Vážně… Musel sem ho obejmout.
„A teď ty, Sanosuke! Podívej se, co jsi dostal.“ Taky sem už byl nedočkavej a jeho balíček se skládal, jak sem zjistil ze dvou dárků. Jeden byl malá krabička, kterou sem zatím odložil stranou a ten druhej byl plyšák. Ovšem nádhernej, takovej ten úplně heboučkej, ňuchňací na mazlení. Byl to medvídek, šedivej, určitě je všichni znáte, jak se dávají těm, který máte nejradši. Tenhle držel v tlapičkách srdíčko a po zmáčknutí na mě vybalil, že mě miluje. Úplně sem se rozplýval a znova ho objal, bylo to rozkošný, fakt mě to potěšilo, už jenom z toho důvodu, že sem nikdy nic takovýho nedostal. Přitulil sem se k tomu zvířátku a vnímal jeho vůni a hebkost. A pak mě napadlo… obrátil sem se na Gabriela, ale on se na mě smutně podíval a řekl.
„Budeš s ním moct spát, až…“ Až tady nebudeš, viď? Já vím.
„Děkuju, je hrozně krásnej,“ políbil sem ho, ale on se zase hned usmál.
„Tady ale ještě něco máš, nezapomeň,“ vzal do ruky krabičku, ale to už sem mu jí ukradl a pustil se do rvaní papíru z ní. Ten blázínek jí omotal izolačkou úplně celou, abych do ní nemohl. Smál se mi, když sem lítal po pokoji a hledal nůžky, abych to rozdělal, nakonec se ale povedlo. Uvnitř byl sametový, tmavě modrý váček s čímsi uvnitř.
„Tak už dělej!“ Pobídl mě Gabriel, když sem překvapeně koukal a vzal pytlíček do prstů.
„Kdybys to tak nezašmodrchal, už bych to dávno měl,“ ponoukl sem mu, otevřel míšek a do dlaně mi vypadl celkem masivní stříbrný prsten s andělskými křídly. Prohlížel sem si ho, jakoby to ani nebyla pravda, nemohl sem tomu uvěřit. Byl nádherném, skoro mi zářil v ruce. Polkl sem a netušil, co říct, fakt mě to překvapilo.
„Má uvnitř rytinu,“ upozornil mě princezna tiše, opřel se mi o rameno a sledoval se mnou, jak se dívám na vnitřní stranu prstenu. Ale nebyly to slova, který sem znal, spíš znaky. Ani sem nevěděl k jakýmu jazyku bych je přirovnal. Vůbec to nebyly takový ty jemný křivky elfskejch znaků, co sou dneska v módě, tohle bylo tvrdý, hrubě udělaný, jakoby to někdo snad tesal.
„Co to znamená?“ Zeptal sem se rovnou, nemělo smysl nad tím dumat. Došlo mi, že to není lidskej jazyk. Gabriel se pousmál, líbnul mě na tvář a vzal mi prsten z ruky, než mi ho nasadil na prostředník.
„Dvojsrdcí.“
„Dvojsrdcí?“ Divil sem se, nejdřív mi to nemyslelo.
„Jako ty a já. Jedno srdce ve dvou tělech. Jsme dvojsrdcí,“ vysvětlil mi, načež mě za tu ruku s prstenem vzal a přitáhl si mě k sobě. Pořád byl v tom pyžamu, vypadal dost zajímavě. „Líbí se Ti?“ zeptal se sladce.
„Moc se mi líbí,“ řekl sem popravdě, ale on měl neskutečně šibalskej výraz.
„A jak moc se Ti líbí?“
„No…“ Jen mi nedocházelo, kam tím směřuje. „Hodně, je nádhernej.“
„Vážně? Líbí… líbí se Ti víc než já?“ Ahááá… tak odtud vítr vane. Hned sem byl doma. Popadl sem ho do náruče, přenesl k posteli a položil ho na ní. Začal se smát.
„Nic se mi nelíbí víc, než ty. Ty jsi dokonalost Gabrieli a dokonalosti se nemůže nic vyrovnat,“ vpil sem se do jeho rtů. Vášnivě a prudce mi to oplácel. Děkovali sme si, bylo to jako bysme si říkali, že nic nemůže bejt pro toho druhýho víc, než on sám. Žádnej dárek nám nemohl vynahradit fyzickou blízkost a proto sme si jí brali, potřebovali sme jí. Nedošlo už ale na nic víc, než na nahotu a mazlení. Tulili sme se jeden k druhýmu a nakonec to dopadlo tak, že sme celej den nevytáhli paty z postele. Chvíli sme si povídali, pospávali, potom se líbali a hladili. Byl neuvěřitelně lechtivej, což se mi pokoušel zatajit, ale já ho stejně zlechtal tak, že ho bolela bránice od smíchu. Jo, to byly jedna z posledních chvil, který sem si užíval. Pak ale přišli ty méně šťastný. Přišel den, kdy mi Gabriel parovinu oznámil…
„Zítra se to stane. Cítím to.“
„Co se stane?“
„Zítra se setkáme se Samaelem a jeden z nás prohraje.“ Podlomily se mi kolena.

***

Byla to přesně ta situace z vtipů, kdy přídete k doktorovi a on Vám řekne, že Vám zbejvá 24 hodin života. Co byste dělali za 24 hodin? Možná sem se měl rozloučit se všema, co mám rád, zavolat domů, odhlásit se ze školy a pak jenom počkat na ten soudnej okamžik. Pointa ale nepřicházela, nikdo se nesmál. Měl sem strach, bylo to tak náhlý, nečekaný, nevěděl sem, co bude, co příde za další minutu. Kde a jak se to stane. Bylo toho moc na co bych se chtěl zeptat, co bych měl vědět. Nejenom, že přišla starost o jeho život, ale i o svůj vlastní. Jo, už sem sice několikrát řekl, že bych radši zdechnul, než žít bez princezny, ale ono je něco jinýho to říct do větru a něco jinýho vědět, že zejtra může bejt po Vás. Pěkně prekérní situace. Kdyby to bylo na mě, odklidil bych záporáka a hlavní hrdinové by žili šťastně až do smrti. Ámen a můžem všichni domu. Ach jo…
„Neboj se, Sanosuke,“ usmál se na mě princezna to ráno, co… naše poslední ráno.
„Jak se nemám bát? Můžeme umřít, Gabrieli!“ Vyjekl sem na něj, připadalo mi to tak nemožný, že prostě dneska večer už bude všechno jinak. To přece není pravda, to nejde.
„Ano, to můžeme, ale neumřeme,“ řekl, když se oblíkal. Tedy přesněji, když seděl na posteli už převlečenej a mazlil se s tím pyžamkem. Jakoby se s ním loučil.
„Jak si můžeš bejt tak jistej?“ Zeptal sem se ho, a on se na mě významně podíval.
„Protože, Sanosuke udělám všechno proto, abys neumřel. Nedovolím, aby se Ti cokoliv stalo, jen Tě tam potřebuju. Tak buď prosím klidnější. Tvoje srdce mi zase brání dýchat.“
„Pro… promiň, ale co ty? Co bude s Tebou? Já bez Tebe…“
„Neříkej to!“ Zvýšil hlas a přešel ke mně. Posadil se na mojí postel a začal si prsty pohrávat s mými vlasy. „Neříkej to,“ zjemnil. „Mým úkolem je chránit Tě a postarat se o moje tělo, aby neutrpělo. I kdyby se všechno podařilo, stejně spolu nemůžeme zůstat. To přece víš. Prosím, nedělej to horší. Ty budeš žít, Sanosuke a já…“
„Ty budeš žít taky!“ Vyjel sem po něm a chytil ho pevně za rameno. „Kašlu na nějakýho kluka, kterýmu to tělo patří. Beztak je to nějakej hajzlík, co si života neváží. To ty si ho zasloužíš, Gabrieli! Zasloužíš si to tělo víc, než kdokoliv jinej, tak proč si ho nemůžeš nechat? Proč se prostě nevybodneš na zákony a na pravidla toho svýho Božího království a nezůstaneš tady se mnou?! No tak zůstaň, prosím! Postarám se o Tebe, bude nám fajn. Já Ti to slibuju! Tohle je naše poslední šance, princezno! Copak to nechápeš? Já s Tebou chci zůstat navždycky, nesmíš mě opustit…“ Hlas mi zeslábnul a bez ohledu na to, že sem měl vlhký oči, tak sem se na něj pořád díval. Chvíli bylo ticho, možná si to dokonce rozmýšlel, možná nad tím váhal, ale pak řekl jen…
„Miluju Tě. Vždycky Tě budu milovat. Ale nejde to.“ Nechápal, že mi právě láme srdce.
„Proč? Můžeme spolu odjet, někam daleko. Samael nás nikdy…“
„Nakonec nás stejně najde,“ oponoval mi. „Navíc, takhle já žít nemůžu. K tomuhle jsem se nenarodil. Neumím utíkat před problémy. Smiř se s tím, Sanosuke. Dneska všechno skončí.“ Jak to mohl říct tak klidně? Copak on o mě nestojí? Nechce se mnu být?
„Tak to řekni na rovinu, že Ti za to nestojím! Je Ti fuk co se mnou bude, až tady nebudeš! Sou Ti přednější nějaký pravidla z vesmíru, než já! Tak to řekni, že seš rád, že se mě zbavíš!“ PLESK!! Ticho, zíral sem na něj a držel si vlastní tvář. Dal mi facku. On mě normálně uhodil. Zrychleně dejchal, protože já byl ve stresu, ale probralo mě to. Chvíli sem nic nechápal, jenom se na něj díval. Plakal. On plakal! To néé. To sem nechtěl. Promiň, princezno. Promiň!
„Sanosuke… ty nic nevíš… ty nic… nechápeš,“ vzlykal. „Já nemůžu, prostě nemůžu… rozumíš tomu? Tolik chci. Budeš mi strašně moc… scházet víš? Ale já… nejde to. Odpusť mi.,“ schoval tvář do dlaní. „Je mi to líto.“ Ne, ne, ne, lásko moje, nebreč. Nechci se hádat. Ne dneska, když je to náš poslední den. Prosím Tě, ššš…
„Pojď ke mně,“ objal sem ho opatrně. I mně bylo z toho všeho do breku. „To ty mi promiň. Rozumím Ti, mrzí mě, co sem řekl. Nemyslel sem to tak, jen mám strach z toho, co bude,“ přiznal sem se a taky se jím nechal obejmout. Kolíbali sme se, svírali jeden druhého a utěšovali se. Stejně sme s tím nemohli nic dělat.

Byl večer, zůstali sme spolu celej den na pokoji. Na nic jsem se ho už neptal, nechtěl sem na to myslet. Už sem chtěl jenom zůstat s ním, smát se, dělat mu radost. Byli jsme společně ve sprše, nic tak krásnýho bych bez něj nezažil. S ním bylo všechno neopakovatelně úžasný. Navzájem jsme se umývali a cákali po sobě vodu. Fajn, nebylo to tak nevinný – udělal mi to pusou. Nepřemlouval sem ho, prostě jen chtěl. Málem sem to neustál, jak skvělej orgasmus to byl a pak sme se jeden k druhýmu lísali. Byl děsnej mazlík, fakt. Pořád se ke mně tak měl, dotýkal se mě, líbal mě. Jen sem doufal, že se moje slzy ztratily v tom vodopádu sprchy a on si ničeho nevšiml. Nechtěl sem, aby mu z toho bylo smutno. Měl bych bejt vlastně rád, že sem ho vůbec poznal, co?
„Miluju Tě.“
„Miluji Tě.“
Pořád sem mu to opakoval, aby si to pamatoval, aby ani na vteřinu nezaváhal o mých citech.
Když sme se vrátili zpátky na pokoj, abychom se převlíkli a osušili, moje hruď už byla hodně neklidná, jakoby srdce tušilo, co se má stát.
„Sanosuke, no táák,“ pokáral mě, protože měl problémy s dechem.
„Jak se mám uklidnit? Jsem nervózní jak pes.“
„Mysli na něco jiného, nesoustřeď se tolik.“ Jo, to se mu snadno řekne.
„Pokusím se.“ Dobrý, za chvíli už bylo poznat, že se mu dýchá o poznání líp. To bylo fajn, chtěl sem, aby mu bylo dobře. Seděl sem a přitáhl si ho k sobě za boky. Díval se mi do obličeje těma svýma pink očima, co sem si zamiloval. Opatrně sem začal hrnout vzhůru lem jeho trika a každičkou nově objevenou část kůže sem potěšil polibkem. Na každou kyčel, na bříško a pupík. Zlehka se usmíval a rukou mi čechral vlasy. Líbilo se mu to. Sanosuke, to je od Tebe hezký, jen na něj buď něžnej. Naposledy. Pokračoval sem výš, kreslil na něj jazykem ornamenty a kroužky. Bylo mi tak dobře, na nic nemyslet a jen si ho užívat. Když sem se dostal až k jeho bradavkám, pousmál sem se.
„Žárovičko,“ reagoval sem na jeho zářící hrudník. Měl sem za to, že je to vzrušením.
„Co, prosím?“
„No… svítíš, podívej,“ ukázal sem na něj. On na sebe pohlídnul, ztuhl a polknul. „Co… co se děje?“
„Už je blízko. Musíme jít,“ řekl, stáhl si triko a popadl bundu. Já se vyděsil.
„Co… kdo je blízko? Kam jdeme?“ Ne, ne.. ještě ne! Nejsem připravenej.
„Světlo teď reaguje na temnotu. Samael už na nás čeká, Sanosuke. Už je čas, pojď.“ Zhluboka sem se nadechnul. Už? Tak jo, tak jdeme na to. Najednou se ve mně něco zlomilo, musím to udělat. Už žádný kňourání. Sanosuke – odvahu! Přijmi to jako chlap. Oblíknul sem se, obul a s princeznou ruku v ruce sme vyrazili ven. Ven, vstříc zimě, temnotě a odloučení.

7 komentářů u „Dvojsrdcí 5/6“

  1. Myslím, že počas čítania tejto časti úryvku sa bude červenať takmer každý.
    Veľmi pekné a som zvedavá, ako to nakoniec dopadne.

  2. Vážně umíš psát. Je to krásný, a navíc u tohoto dílu může spadnout i pár slz. To je jen důkazem, že ti to opravdu jde 😀 Skvělý.

      1. No – neviem kto by niečo také napísal, keďže tvoje poviedky sú naozaj úžasné. Lenže pozor na pýchu 😀 😀

  3. Moc krásné, ze začátku sem určitě musela být červená jak rajče ;-). Ke konci to začalo být smutný, tak jdu na poslední část. Trochu se bojim jak to dopadne 🙁

Napsat komentář: Sakura5 Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *