Fabianův rusovlásek

Autor: Dasty Ituriel Harst
Anotace:
opět incestní téma (miluji bratříčky a k tomu – dvojčátka) je to teď nová povídka, snad se bude líbit 🙂

Noční chlad se nemilosrdně opíral do líbivě vypracovaného těla, oděného jen ve světlém spodním prádle. Jemný, avšak mrazivý vánek rozfoukával kol hlavy dlouhé rusé vlasy a jak znovu dopadaly na hebkou pokožku zad, hladily tak chlapce a ten se usmíval, vydechujíce cigaretový kouř. Z nebe již dlouhou dobu nepřestával padat déšť, on byl však z jeho dosahu. Stál vysoko v patře na balkóně svého pokoje, smutně hledíc k temné obloze. Jediná hvězda nebyla vidět, všechny se poztrácely časem, co čekal, až se dveře na druhém konci místnosti otevřou a on vejde. Přesto chvíle stávaly se hodinami a nedopalky nepřestávaly padat z výšky do mokré trávy dole. Byla mu zima, nechtěl to vnímat, chlácholil se jen vzpomínkami, co měli společné a bylo jich mnoho. Dva roky je to už, co se neviděli, i když na něj nikdy nepřestal čekat, tak ani nikdy jej nenavštívil. Z hrdosti. Slíbil přece, že po celou tu dobu to vydrží, že nepřijede za ním do kasáren, jako poblázněná dívka žadonící po polibku. Ne, nic, jen občasný dopis, co křičel lásku, co plakal v osamění, co odsuzoval v otázkách, proč jeden druhého opustil? Společně se narodili, společně by měli být, když jednomu krvácí srdce a ten si žádá útěchu v bratrově náručí. Chvěl se, v prstech jedné ruky dřímal rozkouřenou cigaretu, v druhé, co se opíral o zábradlí, svíral rozbalený dopis. Jejich poslední, poslední co přišel před několika dny a již byl papír tolikrát zohýbaný a překládaný, že bylo znát, kolikrát jej rusovlásek četl. I tak to bylo málo. Písmo se rozpíjelo, jak na psaní dopadaly dešťové kapky a ono se máčelo, avšak nezáleželo na tom. Teď jen čas byl nepřítel vzájemné blízkosti. Představoval si, jak asi vypadá, zda jsou stále stejnými dvojčaty, jako když bývali malí a často si je pletli pro stejnou barvu narezlých vlásků a zelenkavých očí. Jen on byl o pár minut starší, jinak nikdo by v tvářích bratrů nenalezl typických rozdílů. A bratr mu vždycky říkal. „V matčině bříšku jsem se do Tebe zamiloval, a budu Tě milovat stále.“ Dnes v noci se má vrátit, konečně…
Mladík se pohotově otočil, snad se mu zdálo, že někdo bere za kliku. Zdálo. Ani vzduch se napětím nehýbal a společná fotografie na nočním stolku bylo to jediné, čím se zatím chlapec kochal. Rozpršelo se více, že chladno lezlo pod kůži a každý jiný by nesnesl takové podmínky, jenže on se nesoustředil, bylo toho tolik, co měl v mysli i na srdci. Co vše mu druhý poví, jak jej obejme, políbí, jak jej pomiluje, tako tenkrát, poprvé. Zavřel oči a dlouze vydechl s tím, jak všude na těle se mu připomínaly bratrovy doteky, jak do hlavy se dralo tichounké šeptání poslední noci, co byli spolu, aby si přísahali, že jeden druhého si nikdy nenechají nikým vzít, že počkají, jak jen bude to nutné, doufaje v brzké shledání. Dva roky. Dva dlouhé, osamělé, trpké roky, kdy rusovlasý sténal do polštáře bratrovo jméno, kdy nechal myšlenkami na něj stékat slzy ze své tváře. Nekonečné dva roky živoření ze vzpomínek. Uvědomoval si, že sám se změnil, zhubl, když mu nechutnalo žádné jídlo a žádná z nocí nebyla tak dlouhá, aby se řádně vyspal. Nepoví mu o tajemství stovek rozepsaných dopisů v druhé zásuvce psacího stolu, v nichž vypisuje své pocity, nad nimiž často plakal a někomu se potřeboval svěřit. Tajemství, jenž znal jen on. Příšerné roky na vysoké škole, kdy se pokoušel věnovat se učivu, ačkoliv nebyl den, kdy by na něho nevzpomněl. Muset poslouchat nemravné návrhy děvčat i chlapců, kterých pro svůj jemný vzhled nebylo málo, a odmítal jen pro další dopis, co doufal, dorazí co nejdříve. Zabíjelo je to oba, bratrská láska umírala s vášní, co se neviděli a alespoň slovy se jí pokoušeli druhému vnutit, stejně tak, jako sami sobě. A mnohdy jeden o druhém pochyboval, když psaná odpověď se zdržela někde cestou, tak již vzájemná nezlomná láska kolísala. Vždy se však dočkali, nakonec vždy. Vydrželi.
Hořce polkl a zadíval se zpět do temné noci, jakoby ona skrývala ty paže, které potřeboval. Jak dlouho ještě? Jak dlouho, než… sklopil oči. Třeba nemohl, možná se mu něco stalo, snad na poslední chvíli musel cestu domů zrušit a nestihl mu to oznámit. Ne, to ne, dal by přece vědět, vždyť na sebe čekají, přece by… Začínal být nervózní, nemohl to už vydržet a bosými chodidly stát na ledových dlaždicích bolelo, on však neustoupil o krok na měkký koberec. Aspoň něco musel cítit, když už nitro bylo nedočkavostí chaotické. Oči spočinuly na hodinách se stále vystrašenějším výrazem, že není možné, aby se Fabian tolik pozdržel. Zhluboka se nadechl mrazivého vzduchu s úmyslem umlčet myšlenky na nejhorší, neb kdyby se bratrovi cokoliv stalo, on by na světě bez něj být nechtěl. Nikdy už by vesmír bez něho nebyl stejný, už by nedýchali stejný vzduch, nepili stejnou vodu, neviděli stejné krásy. Jeden bez druhého by nemohli žít. A když rusovlasý zapaloval další cigaretu, které v půlce krabičky přestal počítat, dveře v místnosti se pomalu začaly otvírat, čehož si chlapec pro zamyšlení nevšiml a silně potáhl.
Druhý z bratrů tiše vešel, pousmívajíc se, když uviděl mladší dvojče, jak nehybně stojí u zábradlí k němu zády jen na lehko oblečený a pokuřuje. Moc si jej chtěl prohlížet, jen se smět dívat, jak se změnil, jak vyrostl a zkrásněl. Pozorovat všechno, co svou nepřítomností zameškal a ukládat si do paměti veškerenstvo detailů jeho krásného těla. Na pohled rozeznal, že druhý je štíhlejší a šlachovitý, vytáhl se, avšak nenabral tolik svalstva. A díval by se, kdyby tolik netoužil sevřít jej v náručí, i když byl na kost promočený, ještě v uniformě, jak ráno z kasáren odjížděl. Opatrně odložil velkou cestovní tašku vedle postele, než zavřel, postavil se zpříma a laškovně jej oslovil.
„Rusovlásku? Nastydneš mi…“ usmál se a rozpřáhl ruce, neb druhý se v tom okamžiku, jak uslyšel bratrova slova, ohlédl v leknutí. Cigareta padla na podlahu a poháněna lehkým větrem zvlhla od kapek deště na okraji balkónu, než spadla stejně tak, jako chlapcovi pochyby. Byl to on. Přijel.
„Fabiane,“ vydechl tichounce, jakoby v tu chvíli nedokázal uvěřit, že postava před ním je skutečná, nikoliv jen blud jeho nikotinem zdrogované mysli. V desetině sekundy si jej celého prohlédl, než se s prvním krokem rozběhl vstříc tomu, co již nepovažoval za možné a bez ohledu na promočené ošacení, bez ohledu na tak dlouhé odcizení, omotal své paže okolo bratrova krku. Přitiskl se na něho, zavřel oči, byl ledový, ale nezáleželo mu na tom. Srdce bylo v tu chvíli dravcem, co v pařátech svíral kořist, za žádnou cenu odhodlán ji nepustit. Divoce tlouklo, běsnilo radostí. Plíce prudce pracovaly, veškerenstvo smyslů vnímalo všechny vůně, zvuky, bratrovy nádechy a stisk silných rukou kol svého těla. Kéž by jej už nikdy nemusel pouštět. Voda stékala po obou tělech, lhostejná každému, jen nadbytečný vetřelec mezi horkostí kůže, co navzájem se potřebovala. Z chlapcovy tváře se svezla slza, jak šťastný byl, že se nepletl, že počkal a ten, jenž byl tolik vzpomínaný, si jej vine na hruď. „Tolik jsi mi chyběl,“ vydechl mu do ouška, nepřestávaje jej tisknout, jakoby v momentě opuštění intimní blízkosti se mu rozplynul.
„Ty mně víc,“ oplatil mu zasněným tónem Fabian, s obličejem zabořeným v jeho voňavých dlouhých vlasech, jednou dlaní na holé kůži zad, druhou na boku, kde jej lehounce hladil, ačkoliv měl prokřehlé prsty. Skoro ani nevěřil, že je to pravda, cukly mu koutky úst ve vzlyku, jak se jej snažil potlačit pro dlouhé odloučení. Chtěl být silný, přesto náhle jej stiskl tak silně, snad se v něm toužil schovat. „Odpust mi… odpust mi, Matthiasi, můj jediný, bylo to tak dlouho…,“ šeptal tichounce do jeho vlasů a příjemně hřejivé kůže. Čas co mezi nimi uplynul, už se vrátit nedal, a chabá slova odpuštění nemohla vrátit ani okamžik. Pevně sevřel víčka k sobě, aby neunikla slza, co byla na krajíčku, přestože věděl, že druhý již pláče.
„Nikdy Ti to neodpustím. Nikdy Ti neprominu, že jsi mne nechal samotného… bez Tebe,“ odpovědělo mu mladší dvojče a na chvíli se od něj odtáhlo, aby se mu mohlo zadívat do tváře s úsměvem, co doplňovaly slzy. Všiml si, že druhý zmužněl, nabral svaly na hrudi i v ramenou a také… měl krátké vlasy, už ne jako tenkrát, kdy byli stejní. Přesto se mu líbil, vypadal jinak, avšak stále krásně. Stejné oči, stejné rysy, stejně zamilované úsměvy, stejně chtivé pohledy a paže, co bloudili po tělech. Ač byl Matthias křehčí z nich, tak se nerozpakoval natáhnout se pro první polibek po letech, co je měl znovu seznámit a snad i požehnat budoucnosti, když jeden druhému bude stát po boku. Prudce, bez rozpaků si bral, co mu náleželo a planil bratrova ústa s dravostí hladového. Cítil, jak dlaně staršího sevřely ho v nahých bocích a studenými prsty jej mačkaly. Nevadilo mu to, byl tak nedočkavý, avšak když ty samé ruce natlačily si jeho pánev na vlastní rozkrok, neubránil se stenu do bratrových úst. Bylo nepředstavitelné, že tak dlouho nikoho neměl a tohle gesto jej dovedlo až hříšně vzrušit. Nestíhal v polibku prodýchávat, chtěl stále více, než po několika okamžicích byl druhým zastaven.
„Rusovlásku,“ oslovil jej znovu tak líbivě, jakmile se jejich rty oddělily a pohledy opět shledaly. „Chci se jít umýt, studím,“ obdaroval dlouhovlasé dvojče líbnutím na nosík. Pravda, stále byl ve zmáčené uniformě, co nutně potřebovala dolů, aby mladík neprochladl. Jen nerad prodlužoval odloučení těl, jen ve stavu, v němž se nacházel, by žádná blízkost nebyla příjemná déle. „Za chvíli jsem tu, tak prosím poč…“
„Chci jít s Tebou,“ přerušil jej Matthias s prosebným pohledem štěněte, jaké uměl jen on. Vždyť mu ještě srdce tlouklo návalem vzrušení s bratrova příchodu a on se jej má tak brzce vzdát? I nezbytně dlouhá doba ve sprše pro něj byla příliš. Nepřál si, se od druhého vzdalovat byť jen na krok, natož přes chodbu, i když by proud vody slyšel. Upřel na staršího zrak v domnění, že jej tak obměkčí, ačkoliv vojenská drezura se na Fabianovi podepsala, když se náhle přísně zamračil, jakoby odmítal dále o tom diskutovat. Nechtěl na druhého být hrubý, nebo nepříjemný, jen už nějak postrádal tu dětskost, s níž tenkrát odcházel. Armáda mu ji vzala, obrala ho o víc, než jen naivitu a prostoduchost chlapce. Zničila toho Fabiana, kterým býval. V ten okamžik byl naprosto cizí, neznámý, jiný, než jak si jej jeho dvojče pamatovalo. Trochu se toho výrazu lekl, což na něm bylo poznat, když polkl a sklopil oči. „Počkám,“ řekl nakonec tiše, ani nepozoroval, že si starší mladík bere ze skříně čisté oblečení. „Fabiane, prosím,“ pohlédl na něho nakonec, když sahal po klice u dveří, aby opustil pokoj. „Spěchej,“ vydechl.
„Připrav se pro mě,“ pousmál se na něj krátkovlasý, mrkl, neb to byl spíše rozkaz, než prosba a neslyšně odešel. Zanechal tam opět osamocenou rusovlasou vílu, co zprvu nerozuměla, oč byla žádána, než po úvaze pochopila a odmítala si přiznat, že tak to skutečně bylo myšleno. Připravit se? Sám? Začervenal se, už tak to byla zajímavá představa, že vlastními prsty by se… Ne, vždy to dělal jeho bratr, vždy si jej uvolňoval on před jejich milováním a nikdy by chlapce nenapadlo, že něco takového po něm bude Fabian chtít. Jistě, byla to dlouhá doba, kdy se jeden druhého sotva mohli dočkat a bylo by svatokrádeží vyhrazovat si společný čas na něco, co i jeden mohl zvládnout, když se bude snažit. Jen… takhle si to Matthias nepředstavoval. Ovšem pro bratra se pokusí vyhovět, ač nebyl z toho nadšený a pochyboval, že se dovede natolik uvolnit, aby byl schopen se svépomocí připravit. Nakonec sáhl do stolu pro lubrikant.
V pokoji, z něhož se před nedávnem odporoučel pod vodu, už bylo zhasnuto, jakoby přítomný vyčkával pouze jeho příchodu a tělo stulené pod peřinou jedné z postelí tomu nasvědčovalo. Už to byla jen chabá zář měsíce zvenčí, když přestalo pršet a mraky se rozestoupily, aby daly nicotnému světlu možnost vniknout oknem dovnitř. Obrysy tváře a lesk očí společně se siluetou postavy, co házela stíny na stěnu, bylo to jediné, co Matthias mohl z bratra spatřit, když stál v přítmí, tak daleko od okna. Slyšel, že již je v pokoji, avšak nehýbal se, jakoby s trpělivostí šelmy vyčkával na správný okamžik k útoku na nevinného. Stulil se více ke stěně, aby druhému udělal vedle sebe místo, pokud opravdu bude chtít s ním dnes v noci zůstat, v což chlapec doufal. Ještě jej chladivě studil zadeček od gelu, jak se pokoušel prve uklidnit a dostat do sebe alespoň dva prsty, tak nyní nervozitou se celý stáhl. Děsilo jej to ticho. Ticho a dech, když i ten byl příliš hlasitý, jak ovíval přikrývku, do níž byl rusovlásek zachumlaný. Jen čekal, na cokoliv.
„Bojíš se mě?“ Zeptal se hrubší hlas ode dveří, co nořil se ze tmy a opět v ní zanikal. Byl vážný, nevnucoval se, i když druhému dvojčeti připadal přísný. Nevěděl, proč má bratr takovou otázku a zda skutečně existuje důvod se jej bát, i kdyby se vážně tolik jeho povaha obrátila. Nemyslel, že by již Fabiana neznal, miloval jej stále, celou tu dobu.
„Nebojím,“ přiznal tichounce chlapec. „Miluji Tě.“
„Já Tebe taky, ale změnil jsem se, Matthiasi. Hodně se… tam toho stalo,“ vyslovil měkce s jakousi náhlou lítostí, co umocňovala odmlka. Pomalu přešel k chlapcově posteli, na níž se opatrně posadil zády k dvojčeti, co mělo mírně povytažené obočí, jakoby nerozumělo. Ano, byly to dva roky, nikdo nepředpokládal, že by zůstali těmi bezstarostnými hochy, co dříve, čas je posunul jinam, jen mladší tušil, že jen takto to myšleno nebylo a bratrova slova skrývají více. Měl dokonce i jisté tušení, že sliby věrnosti, co si dali, již byly porušeny a nevěra v dopisech zatajována vyznáními lásky. Ze srdce doufal, že se pletl, ačkoliv jak jinak si vyložit Fabianovu řeč, než po svém, když druhý nic více neprozradil. Povzdechl si, trochu odhrnul z ramen přikrývku, aby rukou se mohl potěšit z doteku s bratrovou kůží, co postrádala ošacení. Věděl to, od kapiček vody se mu třpytilo tělo. Chtěl jej pohladit, polaskat po zádech, přivinout se k němu, aby zaplašil své obavy, avšak jakmile dlaní přejel po bratrových zádech, okamžitě ruku stáhl. Lekl se. Pokožka, když odcházel byla jemná a hladká, avšak nyní se její strukturou vlekly dlouhé hrubé jizvy, co narušovaly její nádheru. Druhý na reakci mladšího ihned reagoval, neb tušil, co to tak naivnímu něžnému stvoření způsobí.
„Matthiasi…,“ stačil jej jen oslovit, než jím byl přerušen, jak byl dlouhovlasý překvapen tím, co v dlani ještě zřetelně vnímal. Nemohl tomu uvěřit.
„Kdo Ti to udělal?“ Vyjekl hlasitěji chlapec, jakoby vůbec záleželo na tom kdo, když spíše bylo podstatné, že staré rány se už nezhojí, zůstanou navždy. Tak tohle tedy dělala armáda z lidí? Takhle dovedla brát sny o dokonalosti, milující bratry, syny, milence? Ano, vážně se Fabian změnil, jen si mladší nikdy nepomyslel, že změna to bude tak brutální a bolestivá a bál se už nyní, jak jizvy vypadají na světle, když pod dotekem jsou tak zřetelné. Zkusil to tedy znovu, opatrněji, doufaje, že se mu to jen zdálo a onen klam ho jen trýzní představou o zohaveném těle, které tak moc potřeboval. Než však stačil znovu spočinout bříšky prstů na zádech krátkovlasého, ten jej chytil za zápěstí a odtáhl mu ruku ze svého dosahu.
„Už nejsem Tvůj nádherný bratříček, rusovlásku,“ zašeptal mu měkce, když se tváří přiblížil k té jeho jen na dosah rtů, které neměl odvahu sám spojit. „A jakkoli se mne teď nebojíš, tak budeš. Budeš ze mne mít strach, zhnusím se Ti svým tělem i tím, kdo jsem, můj jediný. Neměl jsem nikdy odjíždět,“ vyřkl nakonec výčitku sám sobě s níž se nedalo bojovat. Skutečně mu bylo líto, že druhého opustil a dovolil všechna ta muka o nichž nikdy mu nenapsal, že podstupuje, neb věděl, že Matthias by něco takové neunesl byť jen ve slovech. Proto bylo snazší trpět sám, když věděl, že tak svou vílu ochrání. Smutně se pousmál do tmy, i když to dvojče nepostřehlo. Slyšel jeho polknutí, jak neměl tušení, co říci. A už jej raději pustil, aby svůj stisk kontroloval a neublížil mu tak. Vždyť byl o tolik křehčí. Znovu se k němu obrátil zády, schovávaje tvář v dlaních, přemýšlel, co by teď bylo vhodné udělat a ač skutečně si chtěl mladšího přivlastnit a bytostně po něm toužil, tak nemohl se oddělit od zjizveného těla, jehož byl součástí. Ponese si jej sebou pokaždé, když vztáhne na Matthiase ruku a on zatouží po jejich společné nahotě. Hřích se svlékat s tím, jak teď vypadá. Nemohl. Bylo v tom příliš mnoho bolesti a vzpomínek, které nikomu nesměly být na očích, natož tomu, koho miloval nejvíce. I kdyby mu o tom chtěl povídat, i kdyby vylíčil vše, co se stalo tak věděl, že bratr by tomu neporozuměl. Nikdy by nepochopil, jaké to bylo, proto si dnes byli více cizí, než sourozenci.
„Ty už… mě nechceš?“ Zeptal se zlehka chlapec, jakoby vůbec nevnímal to, co mu bylo řečeno a jen ze strachu si dovolil takovou otázku, že již mezi nimi nikdy nebude víc, než jen čiré bratrství. Ale on nechtěl ustoupit, čekal dlouhou a i přes rány na Fabianově těle stále byl jeho milovaným, neuměl si představit, že by se měl jeho intimní blízkosti vzdát. Stáhl se více ke stěně, nepokoušeje se o dotek, když to druhému z nich nebylo příjemné. Hleděl jen ustaraně před sebe, jak se mu září odhalovala jedna mladíkova tvář.
„Poslouchal jsi, co jsem říkal? Není to tak, že bych Tě nechtěl, moc Tě chci. Jsi to jediné, co mne po dlouhou dobu udržovalo naživu. Usínal jsem se vzpomínkou na Tebe a stejně tak se i probouzel. Všechny Tvé dopisy… všechny jsem je četl tisíckrát, Matthiasi a to poslední, co bych teď chtěl, by bylo nevzít si Tě, když Tě mám vedle sebe, ale…“
„Tak si mne vezmi,“ nabádal jej mladší, kterého ta slova hřála, vždyť i on žil každičkým písmenem, co si napsali. Cítil to stejně.
„Nemůžu!“ Zvýšil na něj starší hlas, sklonil hlavu a jen si šeptal, jakoby o tom potřeboval přesvědčit hlavně sebe. „Nemůžu… nemůžu….“ V rozrušeném gestu si vjel prsty do vlasů, zavřel oči, i když cítil, že již začíná plakat, ačkoliv nevěděl přesně důvod. Byl doma. Doma se svým bratrem, kterého miloval, hned vedle něho. Nezdá se mu to? Tolikrát si to představoval, tolikrát prahnul po téhle chvíli a teď je to tak a on nezvládne nic jiného, než plakat. Zabořil obličej do dlaní a hlasitě se rozvzlykal, avšak bylo to tím, že si zvolna připouštěl fakt, že to vše zvládl a tato chvíle je skutečná, jen on do níž již nezapadá. Vše je stejné jako tenkrát, jen on se liší. Jen on je jiný, on tam nepatří. Bolelo to, avšak to pomyšlení, že již se tam nikdy nemusí vrátit jej naplňovalo. Děje se to v reálném čase, nikoliv v jeho mysli, je doma! Konečně je doma. Vše to bylo tak náhlé, tak rychlé a on se tak moc snažil vypadat silně a hrdě, jako ten muž, kterého se mu armáda snažila vštěpit do hlavy. Věděl, že by neměl slzet, to přece muži nedělají, nedojímají se nad krásou chlapců, o nichž snili ani nad vlastní ubohostí. Jakoby si až nyní uvědomoval, co se děje, kým je a koho z něj udělali, jak mu odervali křídla nevinnosti a na nic se nikdo neptal. Nepostřehl ani šustění přikrývky, když dvojče pochopilo, proč druhý pláče a přesunulo se obkročmo za něj, aby jej ze zadu objalo kolem pasu a jemným polibkem na zohyzděnou pokožku jej potěšilo. Matthias alespoň tomuhle rozuměl, že bratr potřebuje čas, aby se jeho duše uzdravila. Na vlastní hrudi vnímal rozsah jizev, co se táhly až k bedrům, možná níže pod spodní prádlo. Více se na něj přitiskl, prstíky jemně hladil jeho bříško, neutále jej líbaje na lopatky hejnem polibků, jakoby v touze zahnat všechny chmury a bolesti. Tušil, že bratrovi museli mnoho ublížit, když se mu takto hroutí v náručí, ačkoliv takového ho neznal. Chápal, že teď více, než kdy jindy, potřebuje jeho přítomnost, aby jej utěšil, ujistil, že vše bude dobré. Mazlivě se tváří o něho otřel, i když vzlyky se Fabianovo tělo třáslo. Mladší rusovlásek proklínal všechny ty neznámé, co mu tohle udělali z bratra a ze srdce je nenáviděl. Chtěl mu jakkoliv ulevit, pomoci mu od trápení, vždyť on jediný mohl. Cítil, jak Fabian spustil z tváře jednu ruku, aby ji mohl přitisknout na tu jeho, proplést s ním prsty a sevřít.
„Ššš, jsem tu, lásko. Už nedopustím, abys mne opustil. Už nikdy,“ pošeptal mu, než mu vtiskl další z mnoha polibků na kůži. Bylo mu to vše líto, krvácel zevnitř z bratrova stavu, který nepřipouštěl, aby se jeho slzy kdy zastavily, stále plakal. „Zůstaneme spolu, Fabiane, věř mi. Stále Tě miluji, budu Tě milovat…,“ a mluvil dál tichounce ve vyznáních, ve slibech a přáních o všem, co by staršího mohlo ukonejšit. Povídal o letech na vysoké škole, co vše dělal, o stýskání si, o nelehkém studiu, ale sám se utěšoval vzájemným shledáním. Vyprávěl, kam pojedou, co vše zažijí a jak se budou smát. Kde všude se pomilují, co vše uvidí, kolik udělají fotografií, které si jednou společně prohlédnou a budou vzpomínat. A pokračoval, i když vzlyky ustaly a tělo se přestalo chvět, tak palcem jemně hladil bratrovu ruku, a druhou dlaní přejel po jeho hrudi a až uvědomnění, že druhý je studený, jej probralo z úvah a monologu o budoucnosti. Zvedl hlavu, do té doby opřenou o jeho záda a vydechl. „Slib mi, že…“
„Slibuji,“ odpovědělo starší dvojče dříve, než stačil Matthias dokončit větu. Ten se pousmál.
„Ještě nevíš, oč Tě žádám,“ nadhodil hravě chlapec, aby uvolnil už tak pochnurnou atmosféru a přisunul se ke staršímu z boku, stále obkročmo tak, že jednu nohu si položil přes jeho stehna a nosem se tulil k rameni, jemuž nyní věnoval i pozornost rty. Byl rád, že již je bratrovi lépe. Druhý otočil obličej k němu, aby jej mohl políbil něžně na čelo, ačkoliv jemu samotnému na líčkách zasychaly slzy.
„Slíbím Ti vše, rusovlásku,“ a volnou paži hladil chlapce po stehně až na bok a zpět ke koleni, přičemž si uvědomoval, že mladší nemá spodní prádlo, ale i tak zůstal jen u nevinného pohybu, co nestále opakoval. Pousmál se do tmy, jak byl rád, že mu Matthias nic nevyčítá ani nemá za zlé jeho náhlou slabost. Zůstal s ním a toužil po jeho společnosti, že dokonce i přes ošklivost vystouplých jizev dokázal projevit mu svou náklonnost a šeptat do ucha. Neustále jej mladší dvojče překvapovalo, nemělo to také snadné za tu dobu co jej starší neochraňoval a kdyby tu byl, nikomu by nedovolil, aby byl na jeho maličkého drzí, nebo se jej kdy dotkl. Ale nebyl s ním, to on zklamal. „Pojď ke mně,“ pobídl jej najednou, aby se mu dlouhovlasý posadil na klín a sám se musel vzdát sevření jeho dlaně, aby mu to umožnil. Mladší dvojče ta výzva povzbudila a nemělo v úmyslu váhat, tak si také obkročmo, jen ze předu sedlo bratrovi do klína, nohama obtočilo jeho bedra a jakoby ignorovalo vlastní nahotu, přitisklo se k němu co nejvíce a objalo jej kol krku. Starší tohle vážně potřeboval, bylo tak krásné se s druhým mazlit, užívat si jej, něžně ho kousat do nabízeného ramene a šíje, které následně líbal. Prsty opatrně pročesával dlouhé, stále stejně jemné vlásky, dávaje pozor, aby příliš nezatahal. Vždy byl mladší tolik nádherný, že člověk mohl mít oprávněné pochyby o jeho lidskosti a spíše jej srovnávat s rusalkami. Bříšky prstů, co nestudovaly strukturu vlasů, se vydal na pouť po jeho těle přes zřetelnou hráz páteře, přez níž se valily rusé vlny, níže až na chlapcovy hýždě, kde mimoděk škádlivě sklouzl do rýhy mez půlkami. Zaculil se, když ucítil vlhkost gelu, kterým se druhý opravdu připravoval a ten si toho všiml.
„Udělal jsem to, protože jsi chtěl,“ ospravedlńoval se okamžitě Matthias, trochu se od bratra vzdálil, aby v šeru mu viděl do očí.
„Já vím,“ přikývl krátkovlasý, než věnoval polibek jeho klíční kosti. „Ale nemyslel jsem si, že to uděláš. Bylo to poprvé?“ Zajímal se, neb chtěl vědět, zda si chlapec se sebou takto hrál často, nebo se dnes sám připravoval prvně. Překvapilo jej to upřímně, že to druhý zvládl, protože tohle dělával spíše on, než jeho mladší bratříček a potěšilo ho to, že jej poslechl, ačkoliv ani kdyby ne, nemohl se na něj zlobit. Stále ještě nechával prostředníček mezi jeho půlkami, pomaličku sjížděl níž přes otvor, aby jej pozlobil, znovu a znovu, avšak nezatlačil, nechtěl dovnitř.
„Bylo,“ přiznal se mladší, prohýbaje se v zádech, nevědomky pánví přirážel dopředu, jak se snažil uniknout tomu doteku, co jej vzrušoval. Lechtalo to a zároveň věděl, jak nedočkavý je, když jeho starší dvojče tohle dělá. Popravdě již přestával doufat, že by dnes mohlo mezi nimi něco být, přestože bylo zřejmé, že právě na milování se oba těšili nejvíce. A když už cítil, jak je jeho mužství zcela probuzené a začíná se pnout proti Fabianovu bříšku, tak si musel skousnout ret, aby nezasténal, neb mladík se lehce sklonil a jazykem začal dorážet na jeho maličkou bradavku. Vypnul proti němu hruď a přímo nestydatě se tomu nabízel, ačkoliv tohle byla jediná poloha, v níž se mu dařilo unikat prstu, co jej rozechvíval. Ovšem jakmile starší jeho bradavku nasál do úst, zuby si hrajíc s její špičkou, už svůj hlas nedovedl ovládat a hlasitě vzdychl, než bratra pokáral. „Víš, jak je mám citlivé, netrap mě,“ požádal jej tichounce. Fabian se pousmál, avšak nevzdálil se, ani nevzhlédl. Samozřejmě, že věděl, jak přecitlivělý je Matthias právě na těch místech a jakoby ještě neměl škádlení dost, tak vypletl ruku z jeho vlasů a přesunul se jí k jeho penisu.
„A tady…,“ obtočil dlaň kolem jeho délky a trochu stiskl. „Tady citlivý nejsi?“
„Fabiane!“ Napomenulo jej jeho dvojče, protože tohle už přestávala být hra, neb on byl už skutečně hodně vzrušený a takovýto dotek s ním dělal divy. Nechtěl se udělat moc brzo, i když bratr mu tento úmysl neusnadňoval. Našpulil uraženě rty, nechtěl si to nechat líbit, ačkoliv doopravdy se nezlobil. Chtěl z druhého slézt, ale ten jej zastavil ohleduplným stisknutím jeho boků.
„Promiň,“ přitáhl si ho zpět k sobě a obě ruce přemístil na chlapcova záda, aby tak stvrdil své nevinné záměry. Nechtěl o něj teď přijít, když k sobě měli tak blízko nejen těli, ale i myslí a v tyto cenné okamžiky si rozuměli. Jen motýlím hlazením přejížděl po jeho zádech a ani níže na bedra se neodvážil, jak chtěl, aby to bylo zcela čisté, bez postraních úmyslů. „Lepší?“ Zeptal se jej na současnou polohu vlastních rukou. Cítil však, že se mu o bříško opírá chlapcova pulsující erekce a samotného jej to nenechávalo klidným. Měl to o to těžší, že jeho penis se ještě tísnil v látce spodního prádla, což už jej nějakou chvíli obtěžovalo. Otálel ovšem dlouho, než si usmyslel bratříčka podmanit a věděl, že i ten se přemáhá, aby jej k tomu přímo nevyzval.
„Lepší,“ odsouhlasil mu mladší, jakkoli by byl raději, kdyby ty ruce byly na jiném místě a on sám v jiné poloze. Nedovolil si však to druhému navrhnout, aby nevypadal příliš nedočkavě.
„Lhářko,“ zasmál se Fabian nahlas. Znal své dvojče, věděl, jak moc jej potřebuje a teď jen oba hrají stejnou hru, ve které ani jeden neměl v úmyslu se vzdát a přiznat se, že už déle tohle předstírání nevydrží. Jejich těla po sobě prahla s každým letmým dotekem, což nebylo možné nevnímat a ty kradmé pohledy vyčkávání, kdy jeden čeká na první krok, aby se toho mohl okamžitě chytit, ty pohledy byly až přespříliš okaté. Oslovil jej také v ženském rodě, rád tohle dělával, a pak musel vyslechnout kárání, že mladší přece není dívka, aby byl takhle označován. Přesto si nadále dovoloval jej zlobit. „Můj rusovlásek se přede mnou nemusí stydět. Pověz mi, že mne chceš a já Ti to splním,“ zavrněl mu krátkovlasý do ouška, i když už věděl, že možná tohle je pro druhého příliš a vážně se urazí. Mohl se pohoršit, neb on nikdy nemusel o milování žádat, vždy to byla radost mezi nimi, něco, po čemž oba toužili, aniž by utrpěla něčí hrdost prosbou. A vážně se chlapec mírně zamračil, přestože se neodtáhl. Zabolelo jej, co bratr řekl. Na chvíli se zkoumavě na něho zahleděl, jakoby odhadoval jeho úmysly, než promluvil.
„Tvůj rusovlásek se za chvíli udělá, ať už s Tebou, nebo bez Tebe. Jestli Tě budu muset kvůli tomu prosit, tak mne omluv, odskočím si,“ řeklo mu najednou dvojče rozzlobeně a vědělo, že na takovýhle tón má právo. Ne, ač vážně druhého chtěl, tak ten se dotkl jeho pýchy už tím, aby sám na sebe vztáhl ruku a nyní ještě by měl žádat, aby se s ním bratr pomiloval? Mrzelo jej to, avšak neustoupil by a odešel si ulevit na toaletu. V tom momentě si Fabian uvědomil svůj omyl a další důkaz toho, jak moc je jiný, než dříve. Nikdy by býval online slots tohle po chlapci nechtěl a teď jej takto ponižuje. Svého jediného milovaného takto haní a ta slova z jeho úst jej zraňovala, ačkoliv si je zasloužil. Nechtěl to takhle, vážně ne a sám sebe proklel za to, že jedná tak neuváženě. Nemyslel to nijak zle, jen to chtěl slyšet z jeho úst, že jej chce, nic víc. Své silné paže obtočil kol Matthiasova hrudníku, aby mu nemohl uniknout a hlavu si opřel o jeho prsa.
„To jsem nechtěl,“ políbil jej zlehka. „Odpust mi, prosím. Samozřejmě, že mne nemusíš prosit, promiň. Asi jsem příliš zpychnul, že jsem na Tebe takový. Nechci být…,“ věnoval mu další políbení na plochou hruď, než váhavě vzhlédl, aby uzřel reakci mladšího, zda mu to pochybení odpustí. Nerad by teď přerušil příjemné chvíle jen svou neuvážeností a tak o druhého přišel. Netušil, proč vůbec to nesprávné řekl, nejspíš v ten okamžik nepřemýšlel nad důsledky a raději, než léta utrpení na vojně, vrátil by těchto pár slov, protože ta ubližovala více, než bič. A když dostal od dvojčete pusu na čelo, co odčiňovala vše zlé, tak dlouze vydechl, jak byl rád, že bratříček s ním má pochopení. „Děkuji Ti,“ zašeptal mu slabě, přesto tak, aby to bylo slyšitelné, že je mu vděčný. Povolil stisk jeho hrudníku, aby jej mohl pouze hladit, než dostane němé svolení, že si může dovolit více a sám se o to nepokusil, když jej teď takto zklamal. Čekal na dovolení, na souhlas, na jakýkoliv náznak, že se nemusí již držet tak zpátky a vzít si jej, jak oba chtěli.
„Ale už to nikdy neříkej,“ ponoukl mu Matthias, i když odpustil.
„Neřeknu. Přísahám, že neřeknu,“ prohlásil nezlomně starší, jež to bral tímto za vyřešené a nechtěl se k tomu vracet. Naklonil se, aby sám spojil své rty s těmi bratrovými na důkaz odevzdanosti. Líbilo se mu, že druhý mu vychází vstříc, přestože mu zatím nedovoloval hru jazyka, tak přesto se mu vybízel. Cítil jeho dech na tváři, když jej kousal něžně do rtu a mladší dvojče prsty zajelo do jeho vlasů, aby si jej přitáhlo blíž a polibek prohloubilo, čímž ponouklo druhému, že je již vážně nedočkavé a měli by tedy spíše spěchat. Mladíka to potěšilo, vydal se bratříčkovým svodům a rukama sjel na jeho zadeček, přidržel si jej pevně u sebe, když vstával, nepřerušujíc polibek a poté se pomalu otočil, aby mladšího opatrně uložil do přikrývek. Stávali se vášnivějšími, jakmile sám Matthias se odvážil proniknout mezi bratrovy rty jazykem a začít je surově plenit, jakoby si tím vybíral vše, co mu druhý řekl. Nenechal ani krátkovlasého si k němu přilehnout, držel jej jednou paží za zátylek v polibku a tou druhou vyhledal Fabianovu dlaň, aby si ji mohl navést k rozkroku. Dlouho už nevydrží, věděl to. Občas mu zakňučel do úst, jak chtivým se náhle stal, že ani nebral ohled na staršího, podpírajícího se pouze jednou paží a klečícího u něj. Boky se vypnul proti dlani, co již nalezla jeho erekci a okamžitě začala s jejím zpracováváním, aby chlapce příliš netrápila. Samotný ten dotek, to uvědomění, že je to jeho bratr, kdo mu dělá dobře, už ten vyvolával příjemné pocity v podbřišku, kterým se dlouhovlasý nestále vypínal, jak chtěl simulovat drsnější přírazy. Fabianovi stačilo jej pouze svírat, veškeré pohyby zvládlo mladší dvojče samo, jen palcem jemně kroužil okolo jeho špičky s úmyslem to uspíšit, neb on už také zoufale vyžadoval pozornost. Soustředil se více na polibky, z jemného tření rtů přecházel do hlubokého procítěného líbání, v němž mu Matthias sténal do úst. Musel jej tišit, první vrchol měl vždy velice hlasitý, prožíval jej spontánně a divoce. Jak hříšně nyní vypadal, když tělo už jen instinktivně vyráželo naproti prstům. Bylo ovládáno jen touhou po ukojení pudů a když více Fabian stiskl, tak vlastními ústy zacpal chlapci přívod kyslíku, protože ten s jediným přírazem, v němž zůstal vybídnutý, vyvrcholil a byl by i vykřikl. Bezmocně se pokoušel prodýchávat nosem, když mladík ještě několikrát provokativně přejel po jeho přecitlivělém penisu, než jej opustil a oddálil se od něho. Slyšel chlapcův rychlý dech, pousmál se a jazykem očistil sperma ze své ruky. Trochu zalitoval, že nemůže mladšího teď vidět, neb nepochyboval, že ten pohled by jej jistě vydráždil k okamžitému útoku na něho.
„To bylo rychlé,“ okomentoval to hravě, přičemž si začal z boků stahovat prádlo, aby taktéž spočinul vedle něho nahý. Látka dopadla vedle postele na koberec, když již nebylo potřeba cokoliv halit, přestože Fabian se se svým tělem nemohl smířit a styděl se za něj, neb už druhému v kráse konkurovat nemohl a měl strach, že bratr až uvidí skutečný rozsah zjizvení, také jeho podobu nepřijme. Nyní však temnota skrývala to nechtěné, aby se mohl k mladšímu přitulil a začít krášlit jeho tvář polibky.
„Nedělal jsem si to, když jsi napsal, že přijedeš,“ ospravedlňoval se mezi nádechy na vzdechy chlapec, zatímco nechával paže staršího bloudit po jeho těle. Sám byl ještě rozpálený, o něco jej to vyčerpalo, avšak naplno si to užil.
„To není zase tak dlouho,“ naklonil se mladík k jeho oušku, které začal zuby tahat, přičemž sám se jal povzbuzovat své vzrušení, než do dlouhovláska vnikne. Tiše vrněl, když Matthiasovi prstíky nalezly jeho bradavky, aby dráždivými pohyby je mohly mnout. Reagovaly na jeho péči možná až příliš kladně, což chlapec zhodnotil škodolibým povzdechem.
„Nejsem tu jediný nadržený, bratře,“ vrátil mu ihned tu poznámku o jeho rychlosti vyvrcholení, přičemž věděl, že druhý musí mít svatou trpělivost, když si jej ještě surově nevzal a zatím jen okupoval jeho ušní lalůček. Prodlužoval tuhle hru jakoby si vážil každičkého okamžiku s ním stráveného, i za cenu, že to bylo v jistých partiích značně nepříjemné a bolestivé protahování.
„Netvrdil jsem, že nejsem,“ vydechl horce, než jej kousavě políbil na šíji. „Naopak, mám chuť celého Tě nestoudně zneužít,“ přiznal se, a ač to možná mělo vyznít škádlivě, tak jistý vážný podtón vypovídal o pravdivosti vyřčeného. Ještě slyšel, jak se dlouhovlasé dvojče zaculilo, než se od něho vzdálil, jakoby mu s tím doznáním došla veškerá zbylá trpělivost a on už si nemohl pomoci jinak, než že se přemístil mezi Matthiasova stehna. Chlapec mu to nejprve neusnadňoval, když odmítal povolit svaly a vpustit jej k sobě, ale nakonec se nad ním slitoval. Natáhl paži s touhou několikrát přejet po bratrově údu stejně tak, jako to udělal on jemu, ale téměř okamžitě byl přes tu ručku plácnut. Stáhl se, avšak zlomyslně se usmíval, protože bratra pozlobil. Jednu nohu pokrčil v koleni a chodidlem se zapřel o Fabianův hrudník, po němž zlehka ťapkal, než jej mladík oslovil.
„Kde máš…“
„Tohle?“ Sáhl dlouhovlasý za sebe pod polštář, vytáhl tubu s lubrikačním gelem a podal ji staršímu, avšak znovu si neodpustil pohladit jeho naběhlou chloubu. Následnému plácnutí už se vyhnul, zalehl, ačkoliv o kárání nepřišel.
„Zahráváš si, rusovlásku,“ upozornilo jej krátkovlasé dvojče, co jej políbilo na nabízenou nohu, jakoby koštovalo bratrovu chuť, zatímco si vymačkalo na prsty chladivé a rozetřelo po celé své délce. Studilo to, ovšem on si přál zacházet s druhým co nejopatrněji, proto to bylo nutné, i když mladší již roztažený byl. Odložil tubu vedle sebe a ještě jednou si přitáhl tu nezbednou nožku k ústům, aby ji kousl, přičemž si neodpustil zavrčení. Poté již zvedl i druhou, položil si je na ramena a naklonil se až nad chlapce, donutivši jej sbalit se do klubíčka a vystrčit tak zadeček. Nespěchal na něj, i když by mohl. Počkal si, až dlouhovlasý se sám natáhne pro polibek a potěšilo jej, když už se sám začal znovu vzrušovat po předchozím orgasmu. „Nikdy nemáš dost, že?“ Prohodil, než mu bratrův jazyk vnikl do úst. Bylo to dravé, líbali se žádostivě, uspěchaně, dlouze, jakoby si tímto předem děkovali, jakoby se ujišťovali, že jeden tu pro druhého je a zůstane to tak.
„S Tebou ne,“ potvrdilo mu pasivní dvojče, co už cítilo, jak druhý do něj začíná zvolna pronikat, tak stáhlo obočí, neb ten prvotní pocit nebyl příjemný a ono vážně po té době nebylo zvyklé na tenhle styk. Pokoušel se to vydýchávat, zakláněl hlavu, když to chvílemi zabolelo a dlaní zatlačil staršímu na podbřišek, aby počkal a dal mu čas. Připadal si, že už možná i zapomněl, jak se milovat, nebo se jen málo snažil při vlastní přípravě.
„V pořádku?“ Zeptal se starostlivě Fabian, posečkal a rukou, kterou si nepomáhal dostat do rusovláskova křehkého těla, jej hladil po tváři. Vážně byl chlapec úzký a on mu nechtěl ubližovat.
„To nic, už je to dobré,“ ujistil jej po několika hlubokých nádeších Matthias, který už to vnímal lépe, neb se více uvolnil, uklidnil mysl a soustředil se pouze na mladíkovu přítomnost uvnitř něj. Ten však měl obavy, jeho víla se mohla snadno rozbít, o což on rozhodně nestál, proto se cítil nejistě, zatím nepokračoval. „Nic mi není, no tak,“ zlehčoval mladší situaci, i když statnější sourozenec tomu příliš nevěřil, avšak znovu zatlačil s opatrností, než jej to drobné tělíčko už bez problémů nechalo, zmizet v sobě po kořen. Nedokázal si odpustit polibek, chytil bratříčka za stehna, přisunul se blíže k jeho hýždím a jen zvolna z něho vyklouzával, aby se dostatečně roztáhl pro prudší přírazy. Vnímal stahující se prstýnek svalů kol svého přirození, i teplo uvnitř, co tepalo s chlapcovým tlukotem srdce. Znovu jej naplnil, aby v zápěstí z něho téměř vyšel, avšak okamžitě si znovu vynutil vstup a ještě párkrát to zopakoval, než si byl jistý, že by nemělo nic hrozit, co by druhému z nich znepříjemnilo zážitek.
„Můžu?“ Optal se jej přeci jen, zda smí již být přirozenější a brát si jej, jak sám potřebuje. V odpověď se mu dostalo vybídnutí zadečkem, čímž se dlouhovlasý sám narazil na bratrovu erekci. Více říkat bylo zbytečné a když starší se pro to lačné gesto, co jej vzrušilo, ušklíbl, tak v rychlejším tempu se začal v dvojčeti pohybovat. Poslouchal společné vzdechy a zvlhčené tření kůže o kůži, když se Matthias dlaní uspokojoval. Ty zvuky do ticha vytvářely velice erotický podtext, zanedlouho se k nim přidalo i rytmické pleskání, jak pronikání stávalo se až nelidským a kdykoliv starší zvolnil, aby přirazil hlouběji, tak chlapec zasténal, vědom si, že tímto tempem ani po druhé nevydrží tak dlouho, jak by chtěl. Ovšem ani Fabian nebyl docela klidný, cítil jak na něj vyvrcholení čeká za dalším pohybem, proto střídal jen krátké, mělké pronikání, kdy jen špičkou rozrážel chlapcův vstup a ihned z něho vycházel, s rychlým, prudkým a hlubokým přivlastňováním si. Ještě bylo dost času, více si jej chtěl vychutnat a nic neuspěchat. Každičkou odpočinkovou chvíli, kdy se více vydýchávali, než se milovali, tak se nad mladšího skláněl, aby jej mohl líbat, chutnat jej a zuby si pohrávat s jeho rty. Někdy sklouzl rukou k penisu mladšího, když měl chuť si jej drsně brát a ukájel jej ve vlastním tempu, což Matthiase nepředstavitelně provokovalo a znovu posílalo na hranice slasti, které mu ale mladík nedovolil překročit a předčasně to ukončil, bez krásného závěru.
Po době, kdy už se oba cítili značně vyčerpaní, ovšem ani jeden neuspokojený, tak Fabian z rusovláska vyšel, obrátil si jej na bok, přilehl k němu ze zadu a znovu do něj pronikl, přidržujíc si jeho stehno výše, aby měl snadnější přístup. Chlapec byl ale v této poloze ještě těsnější a on mu mohl vzdychat do ouška, což mladšího z nich podpořilo při tření svého údu. Také tohle byl zcela jiný úhel, pod nímž si jej mladík bral a přímo tak dorážel na jeho prostatu. Už nebylo cesty zpět, cítil brzký závěr. Fabian taktéž mířil vysoko, ještě zrychlil rytmus, než si jasně uvědomil, že svalstvo bratrova konečníku se stáhlo s jeho vyvrcholením, což i jemu dopomohlo k nádhernému orgasmu. A ještě stačil z něho vyjít, než se mu udělal na zadeček. Celý se tím pocitem rozechvěl na těch pár vteřin, co nevnímal více, než vlastní napjaté tělo. Poté zničeně zalehl vedle svého rusovláska a jen dýchal. Přehodil přes něho jednu paži, s níž druhý propletl prsty na důkaz, že vše je dobré, nechávajíc se kolébat vůní chlapcových vlasů. Bylo to neskutečné, nevěřili by, že vážně se to stalo, když tolikrát to měli v živé paměti a najednou je po všem, i když to bylo to nejvíce, co jeden druhému mohli dát.
Trvalo ještě několik minut, než byl starší sourozenec schopen smysluplně uvažovat, ačkoli by raději zůstal ve sladkém nevědomí, neb s realitou přišly daleko kritičtější pohledy na život, než jen bratrovo vyprávění o společné budoucnosti. Mohl si sice dovolit dnešní noc na nic už nemyslet a oddat se jen tiché, mazlivé blízkosti svého křehkého rusovláska, jenže o to více jej stravovala myšlenka na zítřek, co bude. Mladší nevypadal, že by byl ještě sto komunikovat a spíše se zdálo, že co nevidět usne, čemuž se Fabian pousmál a políbil jej na líčko, když vstával. Podařilo se mu nalézt na první pokus ubrousky na stole, aby chlapce očistil od vlastního i jeho semene. Neobtěžoval se je poté vyhodit a znovu je odložil tam, kde byly. Ještě jej trochu přemáhala slabost v nohách, když se postavil a nějakou dobu upravoval pokrývku na správnou stranu, než štíhlejší dvojče přikryl a sám si natáhl spodní prádlo. Jakoby to byla samozřejmost, sáhl po krabičce cigaret se zapalovačem, co mu nepatřili a tiše se rozešel k balkónovému oknu. Ještě se ohlédl pro případ, že by Matthiase vzbudil, ale neshledal změnu oproti výrazu snící víly. Vážně byl velice krásný, skoro ještě dítě, co léta odloučení přiměla předčasně dospět a to bylo krátkovlasému líto. Věděl, že může za mnohé, kvůli čemu se chlapec trápil, znal svou vinnu, připouštěl si jí bez ospravedlňování. Povzdechl si, snad ho i pohled na to jemné stvoření bolel a jak jen nejtišeji svedl, otevřel dveře na balkón, vstoupil, přivřevši za sebou. Přivítalo jej ráno, nikoliv noc, jak si pro zatažené závěsy myslel, avšak bylo ještě hodně šero a nikoho na ulici nebylo vidět. Chladný vzduch vyvolal na kůži zjevnou nelibost, když se Fabian zimou oklepal, zamžoural do světla na šedivé obloze a lokty se opřel o zábradlí. Nezdálo se to jako nejvhodnější počasí pro postávání venku jen na lehko, avšak on si musel utřídit myšlenky v hlavě a nějak zauvažovat nad tím, co teď bude dělat. Rozhodně neplánoval zůstat tu, v bytě rodičů, kde již tak bez něho bydlelo více lidí, než na tak malý prostor bylo vhodné a pokud by brzce sehnal dobrou práci, tak se s tím, co měl našetřené, mohl poohlédnout po svém vlastním novém domově. Tak si to alespoň představoval, i když iluze si žádné nedělal, bylo snazší o tom přemýšlet, než konat, ale kdyby se snažil, nebylo by to nemožné. Jen… Matthias… ano, copak s ním bude? Mohl by jej vzít sebou, dokonce chtěl, přestože věděl, jak chlapec bude odporovat, že mu nemá čím přispívat na společnou domácnost, když ještě studuje. Co na tom, starší by jej živil, kdyby to bylo nutné a nechtěl ho nutit, si při škole vydělávat. Problém byl v tom, rusovlásek byl příliš hrdý a takovouto pomoc by nepřijal. Nesmířil by se s tím, že vlastní bratr, co je mu nejbližší se stará o jeho existenci a sám mu nemá, jak to oplatit. Odjakživa v tomhle byl tvrdohlavý.
Otevřel krabičku, aby s nelibostí shledal už jen dvě cigarety, ačkoliv jednu si vložil mezi rty s úmyslem ji zapálit. Potřeboval nasát do plic hořký štiplavý kouř, co by mu usnadnil vymýšlení nějakého rozumného řešení, jak z této situace vyjít tak, aby získali obě strany. Jenže když mladík škrtl zapalovačem, plamen nezažehl. Zkusil to tedy ještě a znovu, nepodařilo se a on rozzlobeně ruku spustil, než v afektu předmět odhodil do dálky. Nic mu nejde, když zrovna teď to bylo nutné. Zatnul ruku v pěst s nutkáním do něčeho uhodit, než si to rozmyslel a stále s kuřivem mezi rty si promnul kořen nosu. Bylo to jako naschvál, komické. Představoval si, jak stokrát před tím zapalovač fungoval, než si jej vzal on a na just přestal jít, aby ho to vytočilo. Na moment si připadal paranoidní.
„Klid, Fabiane…,“ zašeptal si pro sebe. „Určitě to nebyl jediný bratrův zapalovač,“ napadlo ho a už se soukal zpět dovnitř, aby nalezl další, nepochybně někde zastrčený. Pohledem zkontroloval polohu druhého, zda pořád spí, shledaje, že vše je v pořádku, tak automaticky si klekl k psacímu stolu a začal netaktně nahlížet do zásuvek. Tušil, že hledané tam někde bude a čím déle nenacházel, tím větší chuť na tabák měl. Jakoby jej už hnala jen ta představa nikotinu vpravovaného mu do oběhu, co jej uklidní, tak konečně v druhé zásuvce ležel položený na nějakých papírech. Natáhl se po něm a byl by i stejně nevinně, jak šuplíky otvíral, je i zavřel, kdyby nepostřehl své jméno na jednom z popsaných listů. Dopis. Fabian sebou cukl, to není možné. Nebylo mu jasné, co dopisy adresované jemu, dělají zde, když… Byla to nikdy neodeslaná psaní. To, co chlapce sužovalo, trápilo, s čím se potřeboval svěřit a stejně nikdy se nepřinutil poslat. Proč? To přece… nemohl tomu uvěřit, bylo jich tolik, pod každým jedním se ukrýval další a další. Písmo některých bylo roztřesené, jiné byly rozpité snad slzami, další byl okrášlený obrázkem, avšak Fabiana upoutal ten, co se tvářil, že mnohokrát byl zmačkaný a znovu poskládaný. Potrhaná struktura papíru značila, že byl psán ve spěchu, možná v rozčílení, netušil. Uvědomoval si, že by neměl, nesměl! Stačilo, aby se chlapec probudil a… pozdě bylo váhat, zapalovač zbytečně spadl na podlahu, když prsty sevřely ono psaní, co v závěru bylo až nečitelné a oči se začetly do slov.

Drahý Fabiane,
doufám, že se na mě nezlobíš, že jsem Ti tak dlouho nenapsal, ale teprve dnes mi dovolili návštěvu, takže jsem hned poprosit matku, aby mi přinesla tužku a papír. Donesla i dopis od Tebe, ale datum je z minulého měsíce, tak snad si o mě neděláš starosti, že jsem se zpozdil. Omlouvám se.
Mluvil jsem s doktorem a ještě, než mne pustí, tak budu muset podstoupit nějaké sezení s psychologem. Nevím, nemám toho doktora rád, poprvé si mě spletl s dívkou a ty víš, že to nesnáším. Klesl u mě a vůbec není hezký. Snad aspoň ten diplom nedostal zbytečně a odsouhlasí mi brzký odchod. Kéž bys na mě čekal doma, lásko. Rodičům prý řekl, že jsem to udělal ze stresu a proto i tak málo jím a spím. Maminka brečela a ptala se mě, proč, ale já jí neuměl odpovědět. Nechtěl jsem. Vždyť co bych jí řekl, Fabiane? Naléhala na mě, že prý Ti dá vědět o mém stavu, ale já jí to vymluvil a musel jsem slíbit, že už to nikdy neudělám. Nemohl jsem dovolit, aby ses to dozvěděl. Otec ji utěšoval, ale kdybys ji viděl, vážně mi jí bylo líto, že jí tak trápím a vím, že asi nejsem ten nejlepší syn a bratr. Znovu se Ti omlouvám.
Je mi teď tak trapně, zřejmě bys mě ani nepoznal v té směšné košili, co mám na sobě. Vypadám jako z nějaké laciné grotesky, jen škoda, že se nikdo nesměje. Jsem hodně bledý a hubený, určitě bych se Ti takhle nelíbil a možná by ses na mě ani nepodíval. Jizvy se dobře hojí, přestože to ještě pořád štípe, když mi je chodí sestra kontrolovat. Je taky ošklivá. Nepříjemný je hlavně ten pocit, že se musím celý odkrýt a ona mě vidí nahého, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Samozřejmě, že je, slíbil jsem přece, že už to nikdy neudělám. A neudělám to už, i Tobě to přísahám, Fabiane.
Píšeš, že se máš dobře, ale stýská se Ti. Vím, že mi to píšeš, abych se o Tebe nebál, i když to nemáš jednoduché. Připadám si tak slabý, že jsem to chtěl celé vzdát, bratře, je mi to líto. Tolik se snažíš, každý Tvůj dopis je pro mne A co Ti mám napsat já? Pravdu? Jak jsem místo zápěstí volil raději třísla k sebevraždě, protože od Tebe vím, že krev tudy protéká rychleji. Jak bylo snadné proříznout tenkou kůži a vůbec to nebolelo. Vážně jsem nic necítil, jenom už jsem nechtěl být sám. Prostě proto. Ne, nebudu se ospravedlňovat, protože je to už teď zbytečné. Jednou Ti to povím, lásko.
A víš, že už ani nebrečím? Tedy… nebrečím pořád, ale někdy ano. Já vím, já vím, neměl bych. Jsou to jen dva roky a nám zbývá ještě moc času bez sebe, přesto se kvůli Tobě pokusím vydržet. Mám přerušenou školu, kvůli tomuhle. Ani nevím, co si na děkana vymysleli, místo pravdy, musím se zeptat rodičů, ať se taky pobavíš. Určitě mě srazilo auto, nebo mám nějakou vzácnou vážnou chorobu. J Čeho já se ještě nedočkám, no věříš tomu?
To hlavní, co Ti chci říct, je, abys byl silný a zvládl to tam. Pořád na Tebe myslím, a i když jsem zklamal, tak doufám, že Tebe naše odloučení nezlomí. Miluji Tě, stále budu a až se vrátíš, tolik Ti toho chci povědět. Vím, že se na mě budeš zlobit, že jsem Ti nedal zprávu o tom, co se se mnou děje. A stejně tak vím, že tenhle dopis nedostaneš jako ty ostatní. Nemůžu Ti ho poslat, protože bys přijel a vyčítal nejdříve mě a potom sobě samotnému, co jsem si udělal. Ale to přece NENÍ Tvoje vinna! Fabiane, slib mi, že…
Miluješ mě ještě vůbec? Píšeš to v každém dopise, ale není to jen naučená fráze? Cítíš to ještě vůbec tak? Vzpomeneš si někdy, že jsem Tvůj jediný a matčině bříšku ses do mě zamiloval? Takhle jsi mne vždy utěšoval, víš to, viď. Že spolu zůstaneme navždycky, ale kde jsi teď? Kde zatraceně jsi, když Tě tak moc potřebuji, bratříčku? Buď tu se mnou, prosím, buď tu se mnou. Promiň, promiň mi to… odpust mi to všechno, Fabiane.
Nechci, aby sis myslel, že Tě obviňuji, vždyť ty o ničem z toho…
Sakra, jde sem zase ta hnusná sestřička, co nejspíš pochybuje o mém pohlaví. Taky jí nemám rád. Zase Ti napíšu, uvidíš. Miluji Tě,
S láskou, Tvůj rusovlásek.

3 komentáře u „Fabianův rusovlásek“

  1. Nádherná povídka! To je po dlouhé době, co jsem se rozhodla zase nějakou přečíst. Upoutal mě název, a když jsem si všimla, že je od tebe, tak jsem se hned pustila do čtení 🙂 Jak to říct…tvé psaní mě nikdy nezklame :)Je to tím stylem, atmosférou, tématem? Vybrala jsi zajímavé téma – dva rusovlasí bráškové? 🙂 „rusalka“ a voják? 🙂 Moc se mi to líbilo, bylo tam tolik napětí, vcítění…u těch intimních scén – jejich propracovanost mě nikdy nepřestane udivovat 😉 Jsou skvělé! Celkově fakt fakt super 🙂 Mám tvoje povídky moc ráda ^.^

    1. Známá tvář „nick“ 🙂
      za tyhle komenty, které řeknou víc, moc děkuju.. Vždy mě potší, když se někdo rozepíše. Jsi milá.. no nočeho nového už se asi bohužel nedočkáš. Pro veřejnost už nepublikuju :)Přesto.. díky za podporu 🙂

  2. Dobry den,
    Je velika skoda ze uz slecno nepublikujete, protoze Vase prace mi seriozne vyrazila dech. Musim smeknout, takove „zive“ vykresleni postav se jen tak nevidi. Dekuji Vam a vroucne doufam, ze se mi jednou postesti neco od Vas znovu cist.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *