V lásce se neváhá (FF na Sekaiichi Hatsukoi)

Autor: Dasty I. Harst
Anotace:
A to jsem si myslela, že nikdy nic podobného nenapíšu, ale když JÁ TEN PÁR MULUJŮŮŮ *srdíčka místo očí* Hatori je dokonalý chlap! Ách!! no a Chiaki? Dokonalý uke XD užijte si je.. i když nevím, zda mne tu někdo čte 😛
Pairing: HATORI YOSHIYUKI / YOSHINO CHIAKI / YANASE YUU

„Tori? Hey, Tori, vstávej,“ ponoukal svému milenci a zároveň editorovi jeho tmavovlasý přítel. Druhý očividně neměl v úmyslu vylézt z postele, i když obvykle to byl on, kdo Chiakimu donášel snídani, nebo jej jen budil s tím, že je čas pracovat. Teď to však bylo naopak, což se nestávalo často a pravdou bylo, že dnes to vlastně bylo poprvé. Tori musí být hodně unavený, přišel až pozdě v noci, jistě toho v práci má moc. Je mi líto, že mu nemůžu nijak pomoct.
„Oh, Yoshino, co… co to,“ zamumlal zničeně Hatori, když se mu konečně rozlepily oči a on zamžoural na menšího z nich, co se netvářil moc šťastně a ústa měl našpulená.
„Přijdeš pozdě do práce, Tori,“ zdůvodnil mu Chiaki příčinu toho buzení, že vážně je nutné vstávat. Jedním pohybem ze staršího shrnul pokrývku a už se chtěl vydat zpět do kuchyně, kdyby jej Hatori nepopadl za zápěstí a nepřitáhl si ho k sobě. „Tori, co… ehmmm,“ byl umlčen náhlým ranním polibkem, jak nestihl ani na nic reagovat. Tohle jej vždy překvapilo, když druhý takto vášnivě zaútočil, ale to už se chlapec vymanil z jeho sevření a mírně červený ve tváři se na něho zahleděl. „Jestli si nepospíšíš, nestihneš ani snídani,“ sklopil potom oči, jakoby se styděl, protože tušil, co bude následovat.
„Tys dělal snídani?“ Zeptal se nechápavě hnědovlasý, jakoby se přeslechl, neb si nepamatoval, že by Chiaki kdy uvařil vůbec něco k jídlu a už teď si dovedl domyslet stav kuchyně, který se s představou kuchyně včera večer neslučoval.
„No… no já… snažil jsem se. Tedy… neumím vařit, jako ty, ale chtěl jsem… no zkrátka…,“
„Děkuji, Yoshino,“ usmál se na něj najednou Tori vděčně, protože i když mladší nebyl žádný kuchař, tak jeho snahu oceňoval. Zvlášť věděl, že chlapec se opravdu musel snažit, protože jídlo bylo pro něho. Pomalu vstal, lehce vzal tmavovláska za bradu, aby se na něj podíval. Usmál se znovu, hřejivě.
„Není zač,“ odpověděl tichounce mladší, než jej muž pohladil po hlavě, pustil jeho tvář a volným krokem se vydal dále do bytu. Menší se ještě červenal, nemyslel, že by Torimu mohlo chutnat to, co uvařil. Vždyť se pomalu ani ve vlastní lednici nevyznal, protože muž mu vše obstarával a co bylo nejlepší, vždycky vařil on. Povzdychl si. Nikdy to nebude tak dobré, jako když vaří on. Nejspíš… nejspíš jsem to neměl dělat, bude mu zle. Pokrčil rameny, upravil na posteli přikrývku a až poté následoval druhého s neblahou předtuchou.
„Je to vážně moc dobré, Chiaki,“ pochválil mu připravené jídlo starší, jakmile se posadil za stůl a to ještě ani nebyl v koupelně, jak zvědavý byl na ten chlapcův výtvor. Nečekal nic světoborného, ovšem vážně byl překvapený, protože jídlo se povedlo, vypadalo fantasticky a chutnalo vážně dobře na někoho, kdo plotnu viděl z dostatečné vzdálenosti. Tmavovlásek se uvnitř zatetelil, udělalo mu to neskutečnou radost, že muži to chutná a okamžitě si k němu přisedl, aby také zkusil to, co sám navařil.
„Děkuji,“ usmál se poprvé za ráno Chiaki, sáhl po misce s rýží a rolkami.
„Já Ti děkuji,“ oplatil mu Tori, než si vložil do úst kus vařeného vejce. „Sám? Nebo jsi měl kuchařku?“ Zajímalo jej.
„Vlastně… tak nějak… sám. Díval jsem se, jak vaříš, a myslel jsem, že… bych to taky mohl…“
„Zvládl jsi to,“ dokončil, aby dále nemusel chlapce vystavovat rozpakům. Tušil, že Chiaki je rád, že mu jeho jídlo chválí, protože jeho sebevědomí valné nebylo, ale přece jen si nedal, aby si rýpnul. „Když Ti to tak jde, co kdybys dělal snídaně každé ráno a já bych si mohl přispat?“
„Hey, Tori!“ Osočil se ihned mladší, protože tohle rozhodně v plánu neměl, ale druhý se okamžitě začal smát, než natáhl ruku přes stůl, aby jej pocuchal ve vlasech. Yoshinova reakce byla tak předvídatelná. Zbožňoval jej za to, jak se ihned dokázal ohradit, ačkoliv v zápětí byl nejistý.
„Dělám si legraci,“ ubezpečil jej jemně. „Večer vařím já. Pokusím se přijít dřív,“ Navrhl Hatori, sklopil oči ke svému jídlu, jakoby přemýšlel. Vypadal náhle velice vážně, což se pokusil zamaskovat tím, že se občas na mladšího usmál, avšak ten jej měl přečteného. Věděl, že pro Toriho jistě nebude snadné uvolnit se brzy z práce. Má toho tolik a ještě se o mě stará. Je úplně vytížený, přesto si vždy udělá na mě čas. Možná… možná mě vážně miluje.
„Máš toho teď moc, že?“ Ozval se najednou Chiaki, přestože se na hnědovlasého nepodíval a jen se hůlkami šťoural své snídani. Tori však zbystřil, samozřejmě že toho měl hodně, byla to nikdy nekončící rutina a jakmile se někde něco pokazilo, musel tam osobně zajít, aby to vyřešil. Bylo mu líto, že se tak ochuzuje o čas s chlapcem, jen to jinak nešlo. Jeho práce jej dokonale zaměstnávala na většinu dne a on byl často rád, že se vůbec dostane na pár hodin do postele. Povzdychl si.
„Asi nejsem ten nejlepší přítel, viď?“ Řekl najednou a mladší při té otázce okamžitě ztuhl. Tohle v žádném případě na mysli neměl, musel Toriho vyvést z omylu. Jejich konverzace opět utíkala nesprávným směrem.
„Ale… to ne, tak jsem to…“
„Já vím, Chiaki,“ odložil náhle Hatori hůlky vedle misky a zadíval se smutně na druhého. „Kdybych Ti aspoň mohl slíbit, že se to zlepší, ale…“ zakroutil hlavou.
„No… Tori, to vůbec neva…,“ začal chlapec, než byl opět přerušen.
„Jestli si vezmu volno, Takano mě nepustí, protože sám ví, že je tam práce až nad hlavu. Nakupilo by se mi to, a bylo by to horší než teď.“
„Tori, poslouchej mě, já se přece nezlo…“
„Příští týden je uzávěrka a dva autoři mi nedodali obrázkové scénáře. Zase se budu hádat s tiskárnou ohledně prodloužení termínu, protože nemám šanci to stihnout. Takano bude zuřit, že jsem si to neohlídal. Je to stále dokola, Yoshino. Přál bych si s Tebou trávit více času, vážně. Je mi to líto,“ ukončil to omluvně hnědovlasý a v hlase mu bylo skutečně znát, jak jej to trápí. Chiaki na něj vyjeveně hleděl, neb takový proslov po ránu byl zjevně nad jeho chápání, přičemž si rekapituloval v mysli jeho slova. Netušil jsem, že nad tím tak přemýšlí. Zjevně ho to trápí a… počkat, mohl by si myslet, že mě zanedbává? Nemyslí si snad, že mě ztratí, že ne? Chlapec pohlédl druhému do očí, který netušil, co dál říct, nebo jak se ospravedlnit.
„Vím, že se snažíš, Tori,“ vyslovil po chvíli, aby mu muž věnoval pozornost, přestože mladší se červenal. „Vážím si toho, opravdu. Tvá práce je důležitá, děláš to i pro mě a já jsem rád, když můžeme být spolu. Pokud dnes večer nemůžeš, tak… tak to nevadí, vaříš mi přece pořád. Nebo něco objednám a počkám na Tebe… Mohli… no… mohli bychom dělat něco společně,“ vyslovil tmavovlasý ta poslední slova velice tiše. Jeho jediným štěstím bylo, že jeho výraz skrývaly vlasy padající mu do očí, neb byl celý v rozpacích, protože oba tušili, nač naráží a přece se to tvářilo zcela nevinně. Tori se na něho usmál, ulevilo se mu, že si nemusí dělat starosti, jak málo se teď vídají a Chiaki mu věří a chápe jej. Navíc jej podezříval, že za těmi slovy něco bude. Sklonil hlavu, aby mu viděl do očí, než se zeptal.
„Dělat něco společně?“ Naoko hraně se zamyslel. „Etooo, a co třeba,“ pokoušel. Chlapec našpulil rty, neměl rád tyhle slepé uličky, z nichž nemohl ven a paradoxně druhý jej do nich dostával často. Ahh… co teď, nemůžu mu říct, že… Ale tak dlouho už mě neobjímal, chybí mi to.
„Například… no… třeba se dívat na televizi, nebo si něco zahrát, heh,“ pokrčil mladší rameny a ihned si nabral do úst, jakoby odmítal dále cokoliv říkat. Nemluvilo se mu o tom snadno, byl hodně stydlivý.
„Chiaki,“ oslovil ho Tori tak, že chlapec zvedl hlavu. „Řekni, co bys chtěl vážně dělat společně. Něco jsi tím myslel,“ povytáhl muž obočí, čekaje na správnou reakci.
„Co? Tori… nic jsem tím… jen to byl takový nápad. Nemyslel jsem na nic… jsi zvrhlík,“ okomentoval to uraženě mladší, ale druhý se musel smát. Věděl, že tmavovlásek nikdy neřekne nic podobného, ale v zásadě oba vědí, jak to je. Byl tak roztomilý, když se červenal. Hatori na něm miloval úplně všechno. Zkusil tedy ještě zlobit.
„Dobře, dobře. Zvrhlík odchází do práce,“ zvedl se, protože už měl dojedeno a celkově to bylo gesto, které značilo, že se vzdává. Protáhl se, odnesl svou misku do dřezu, začal napouštět vodu, přičemž se odskočil převléknout do ložnice.
Yoshino zůstal zklamaně sedět u stolu, jako člověk, co propásl svou šanci a teď toho lituje. Byla to jen jeho neschopnost, co Toriho často odrazovala od chvil strávených spolu, protože Chiaki se neuměl rozhodnout, co vlastně chce. Vždy to ovšem byly intimnosti, po čem toužil, ačkoliv se jim snažil někdy bránit, jakoby něco takového bylo nepřípustné, ale sám v sobě věděl, jak Toriho přítomnost potřebuje. Dělalo mu problém, vyjádřit se. Došla mu dokonce chuť k jídlu, též odložil hůlky a počkal, až se hnědovlasý muž doobléká. Sám se přitom neměl k tomu, aby začal mýt nádobí po snídani. Cítil se divně, odmítnutě. Neměl bych být tak citlivý, vždyť jsem mu neřekl, co chci. Jsem si jistý, že to ví, jen mě nechce dostat do rozpaků. Ale co když… co když mu dávám málo lásky? Každý muž Toriho povahy a vzhledu se chce cítit milovaný a… má to se mnou těžké. Minule jsem ho odmítnul, když se chtěl se mnou milovat. Nebylo mi dobře, ale… mohlo to vypadat jako výmluva?
„Áááá, musím toho nechat, začínám panikařit!“ Vyjekl nahlas Chiaki, i když si to neuvědomil a jeho přítel stál zrovna za ním.
„Ehm… Yoshino? Jsi v pořádku?“ Oslovil jej vyplašeně.
„Áh, Tori, ty jsi tady?!!“ Otočil se na něj s tím přiblblým úsměvem přistiženého při činu, co by se v té situaci šel nejraději zahrabat. Muž se na něj zadíval nepřiměřeně podezřele, než se přesunul ke dřezu, aby začal odmývat špinavé.
„Mimochodem, víš, že jeden z těch autorů, co mi neodevzdali obrázkový scénář, jsi ty, že?“ Promluvil jakoby nic od nádobí, zatímco na Chiakiho za jeho zády šly mdloby. Ano! Samozřejmě, že to vím! Nemusíš mi to stále připomínat! S výrazem přejetého vysokozdvižným vozíkem, sklopil oči.
„Pokusím se to urychlit,“ špitl tichounce, jak provinilý teď byl. Fakt, že on byl částečně strůjcem Hatoriho problémů, jej netěšil.
„Byl bych rád,“ odpověděl mu. Nerad druhého popoháněl k práci, jen už to též chtěl mít za sebou. Začínal vážně cítit hodně vyčerpaně, najednou jakoby na něj padla horká únava. Obličej mu zčervenal, což připsal vřelé vodě, v níž si máchal ruce.
„Odpoledně přijde Yuu, pomůže mi s tím a budeme to mít rychleji,“ pokoušel se nějak muži naznačit, že se snaží s tím něco dělat. Věděl ale, že ten nemá rád, když mluví o tom mladíkovi. Zvlášť ve spojení, že budou spolu sami dva, protože Tori byl žárlivý, což samozřejmě Chiaki považoval za bezpředmětné. Nevím, proč bere Yuua, jako by byl špatný. Přece mi vždy tolik pomůže. V tom se od online casino linky ozvalo bouchnutí pěstí.
„Yoshino! Kolikrát Ti mám říkat, že nechci, aby ses s ním scházel!“ Řekl zostra hnědovlasý, neotočil se však, neb ve tváři si sebou nebyl tolik jistý. Vytočila ho tam zmínka, že budou spolu. Jeho přítel a ten… světlovlasý zmetek, co se mu ho pokouší přebrat. Tohle byla také jedna z věcí, která Hatoriho držela v neustálém stresu. Popravdě byl v tu chvíli rád, že stojí na nohou, zatímco zauvažoval, že by skutečně zavolal do práce o volno. Necítil se na to teď někam jít. Nevyspalý, utahaný, mrzutý, slabý a ještě tyhle starosti se vztahem.
„No tak, Tori, Yuu je fajn! Nechápu, že ho nemáš rád, aspoň má na mě čas!“ Vyhrkl chlapec tak rychle, že si neuvědomil, že staršímu z nich ublížil. Ticho. Ne! Co jsem to řekl… to ne… ach, jsem hlupák, ne… Tori…
„Jdu do práce,“ oznámil v tu chvíli muž, protože ač nechtěl, musel utéct. Nemohl tam zůstat, ne po tom, co mu řekl Chiaki. Strašně to bolelo. Doufal, že si to vyříkali, ale… bylo to zbytečné. Yanase má vždy čas, když on nemůže. Yanase tohle, Yanase támhleto. Vždy byl lepší, vždy si s Chiakim více rozuměl, vždy se spolu smáli. Jen on nemůže, protože tu s ním není. Sakra, nevěděl co si počít, utřel si ruce do utěrky, popadl tašku s administrativou do práce a s chlapcem v zádech došel ke dveřím, kde se začal obouvat. Jakmile se předklonil, zamotala se mu hlava, avšak ustál to.
„Tori… to…, já jsem to tak nechtěl říct. Mrzí mě to… tak… tak jsem to nemyslel.“
„Uvidíme se večer.“ Hatori vypadal hodně rozzlobeně a ani se neohlédl, když za sebou zavíral dveře. Tmavovlásek svěsil ramena. Ou, to není vůbec dobré…

***

Chiaki se celé dopoledne rozmýšlel nad tím, jak dokončit svůj obrázkový scénář Kategorierna ar de vanliga, sasom till exempel videoslots, spelautomater pa natet , videopoker och bordspel. bez toho, aby mu s tím kdokoliv pomohl. Bylo to nemožné stihnout sám v tak krátké době, potřeboval zavolat Yuua, který by mu pomohl. Ale Yuua nesnese Hatori, zlobil by se. Ale Hatori ten scénář potřebuje, což znamená, zvolat Yuua, kterého vlastně zavolat nemůže, protože Tori by se zlobil. Ááááá… já se zblázním! Jak to mám dokončit? To nemá žádné východisko, sám to nikdy nestihnu. Ale Tori už je teď naštvaný… možná, možná bych toho mohl využít a zavolat Yuua. No, horší už to být nemůže. Chlapec si nešťastně povzdechl, natáhl se po mobilu a v momentě měl vytočeno číslo svého kamaráda.
„Ehm… Chiaki?“ Ozvalo se na druhé straně aparátu.
„Ááá, Yuu, promiň, že Tě takhle obtěžuji…“
„To nic, nemám teď žádnou práci. Chceš něco podniknout?“
„No… no, to zrovna ne, totiž… totiž já…“
„Budu hádat, chceš pomoct se scénářem. Hatori na Tebe tlačí a ty nestíháš,“ zasmál se do telefonu Yanase, který měl už chlapce přečteného, až to samotného Chiakiho překvapovalo.
„Máš pravdu,“ přiznal se nakonec sám Chiaki a posmutněl. „Sám to nedodělám.“
„Za půl hodiny jsem u Tebe.“
„Vážně? Opravdu? Yuu, jsi bezvadný! Děkuji Ti!“ Tmavovlásek byl nadšený, druhý ho v tom nikdy nenechá. Ihned měl lepší náladu.
„Já vím. Tak to připrav. Zatím.“
„Zatím.“ Zaklapl Chiaki telefon, opřel se spásně do gauče a hlasitě úlevně vydechl. Ten Yuu je vážně fantastický, s ním to zvládnu. Má vždycky dobré nápady a ještě si popovídáme. Páni, bylo by skvělé mít ten scénář hotový už večer, až se vrátí Tori, určitě ho tím potěším. Naivní chlapec si opět maloval svůj růžovější svět, v němž vše bylo snadné, když chtěl.
Za necelou půl hodinu se skutečně ozvalo u dveří zaklepání, a když tmavovlásek otevřel, tak za nimi stál sympatický světlovlasý mladík s trochu přísnýma očima, ovšem vždy v dobré náladě. Pozval jej dál, nabídl něco k pití a pustili se do práce na obrázkovém scénáři. Šlo jim to zprvu dobře, Yuu byl vynikající společník, jako vždy. Jen s ním se Chiaki dovedl uvolnit, zasmát se, být sám sebou a nemuset být nejistý. Povídali si u toho, probírali vše možné, Yanase měl opravdu několik dobrých tipů, jak práci urychlit, kde co doladit, aby to vypadalo přirozeněji. Snažil se zachovat příběh a přitom obrázky přiblížit čtenáři, udělat to více realistické a nezměnit styl kresby. Chiakimu se líbilo, jak se doplňují, jak druhý vždy má odpověď na to a na to, jak nalézají společnou řeč. Za necelé tři hodiny byli téměř u konce, když Yanase odložil tužku na stůl a protáhl se.
„Je dávno po obědě, mám hlad. Nechceš někam zajít?“ Zeptal se tmavovláska.
„Chtěl bych to mít co nejdříve hotové,“ oponoval mu chlapec trochu roztřeseně, čehož si mladík nemohl nevšimnout. Už když vcházel, cítil z něj zvláštní atmosféru, něco nebylo v pořádku.
„Jak Ti to vůbec klape s Hatorim?“ Zajímalo jej jen tak mimochodem, aby to neznělo nijak důležitě, avšak při tom jméně sebou Chiaki cukl. Příliš nápadně se začervenal, znejistěl a rozpačitě rozhodil rukama. Sakra, proč se ptá zrovna na něho? Teď ne, nechci o něm mluvit, nesmí nic vědět.
„Všechno je skvělé… bezvadné, rozumíme si. Proč se…“
„Ah, Chiaki, známe se už tak dlouho. Poznám, když se něco děje. Pohádali jste se?“ Nadhodil druhý s pohledem upřeným na něho. Okamžitě z chlapcova výrazu poznal, že se trefil. Nebylo tak těžké do tmavovlasého vidět, zvlášť když na sobě dával znát každičkou stopu po změně nálady. Byl tak naivní, až se tomu Yanase v duchu zasmál.
„No… my totiž, heh. Jak to mám… no… prostě odešel, urazil se,“ svěsil chlapec ramena. Nemělo smysl zapírat a Yuu jej jistě pochopí, vždyť to byl jeho kamarád. Trápil ho ten Toriho ranní odchod a věděl, že si na tom nese svůj díl vinny. Sklonil hlavu, lokty si opřel o kolena. Dopadlo to na něj rychle, všechno, co si řekli, jak se u toho tvářili, tóny hlasů a pohledy, kdy jeden byl lítostivější, než druhý. Tori, promiň mi to…
„To je celý on, vždyť ho znáš. Jak není po jeho, tak se urazí. Vlastně nechápu, proč s ním ještě jsi,“ řekl Yanase, jakoby to byla jedna z nejobyčejnějších vět, které pravidelně pronášel, přičemž věděl, že v tu chvíli stojí na velmi tenkém ledě. Zkoušel to, chtěl Chiakiho pro sebe. Druhý z nich na něj vyplašeně pohlédl s nevěřícným výrazem. Proč s ním ještě jsem? Protože… je to Tori, má mě rád… doufám. Ale někdy, někdy na mě křičí, zlobí se. Vypadá občas tak chladně, že se bojím, zda vůbec ke mně něco cítí. Říká, že ano, ale… je to skutečné? Nebyl by tu teď, kdyby mě miloval? Práce, práce, práce… nemluví o ničem jiném. Štve mě to, je to stále dokola, hádáme se. Proč s ním ještě jsem? Miluju ho? Miluju ho? „Chiaki?“ Přerušil tok jeho myšlenek, znovu světlovlasý mladík. Viděl, jak chlapec váhá, neodpověděl hned, protože o muži pochyboval. Neměl jistotu v jeho lásce a to byla Yanaseho šance. Pomalu se k tmavovláskovi přiblížil, opatrně se posadil vedle něho a jemně se usmál. „Trápí Tě, že Chiaki?“ Zeptal se rovnou. „Ví, že Tě trápí a právě teď sedí někde v kanceláři, místo toho, aby tu byl. Myslíš, že by to dělal, kdyby Tě miloval? Chiaki…,“ oslovil jej mile, jednou rukou putoval do chlapcových vlasů, zatímco ta druhá něžně zvedala jeho bradu, aby se mu zadíval do očí. „Chiaki, já bych Ti nikdy neublížil,“ pronesl tichounce Yuu, natahujíc se k těm pootevřeným rtům, po nichž tak dlouho toužil. Téměř už se jich dotýkal, druhý neměl sílu se bránit, byla to jen síla okamžiku, než… zazvonil telefon.
„Ááá, co to… zvednu to,“ probral se ubohý chlapec z té chvíle, která náhle se zdála tak nepravděpodobná, že odmítal uvěřit tomu, k čemu ještě před pár vteřinami dával němý souhlas. Ve spěchu popadl telefon a chvíli na něj nechápavě hleděl, když uvažoval, proč mu může volat Takano, Toriho nadřízený. Nakonec hovor přijal, ač se setkal s Yuuovým nelibým pohledem.
„Halo?“
„To je Yoshino Chiaki?“ Ozvalo se z telefonu. Takano měl přímý přísný hlas.
„Ehm… ano. Děje se něco?“ Chlapec byl překvapený, nestávalo se často, že by Takano volal, většinou bylo vše vyřizováno přes Toriho. Zřejmě měl zvláštní důvod, proč dnes volal právě jemu.
„Hatori zkolaboval, je v nemocnici, ale…“
„Co… co, prosím? Neslyším vás.“ Chiaki nechtěl slyšet, za žádnou cenu nechtěl slyšet. Bál se, že je to pravda, že vážně je… Ne, to ne… Tori, to ne… to není… pravda…
„Yoshino, Yoshino jste tam? Halo?“
„A-ano, jsem, ale…“ Tori… Chlapcovo srdce nestíhalo, v tu chvíli pro něj svět neexistoval. Proč s ním jsem? Protože ho MILUJU!
„Není to nic vážného, do večera ho pustí. Yoshino, je mi to líto, prý to byl stres a přepracování. Já… měl jsem být více všímavý, před uzávěrkou je toho tolik, všichni jsme vyčerpaní, ale Hatori si toho zřejmě na sebe vzal moc. Prosím, až se vrátí, vyřiďte mu, že do konce týdne má volno. Jeho práci zatím přidělím někomu jinému. Doufám, že jsem vás příliš nevyděsil.“ Řekl Takano, protože tušil, jaký vztah spolu Chiaki a Tori mají, avšak musel se tvářit, že mu do toho nic není. Skutečně mu bylo líto, jak to dopadlo.
„Ano… já, já mu to vyřídím,“ odvětil suše chlapec, netušil pořádně co říci. Byl z toho úplně vyplašený, ničemu nerozuměl. Potřeboval jen Toriho, svého Toriho, nikoho jiného.
„Ještě jednou se omlouvám. Nashledanou, Yoshino,“ rozloučil se smutně muž.
„Nashledanou,“ šeptl do aparátu Chiaki, než jej zaklapl, očima, z nichž se začaly řinout velké slzy, se zadíval na Yuua a až poté se naplno rozplakal.

***

Nebylo mu dobře, cítil se tak slabý a zranitelný, jakoby mu vše mohlo ublížit, i když jindy to byl on, kdo ostatní chránil. Pomalu otevíral oči, nevzpomínal si, co se stalo. Naposledy mířil k výtahu do dalšího patra, chtěl něco probrat s vedoucím prodejního oddělení, Yokozawou, ale věděl, že k tomu výtahu nikdy nedošel. Něco se muselo stát. Neměl ponětí, co je špatně. Ležel, to bylo první, co registroval. Nemohl ležet, je v práci, má toho moc, žádné odpočívání, vše se musí stihnout. Bez ohledu na okolnosti, okamžitě vystřelil tělem do sedu, přičemž mu do hlavy vystřelila ostrá bolest.
„Měl bys ležet, pustí Tě až za pár hodin,“ ozval se hlas velice blízko postele, kde muž spočíval a že to nebyl ten nejpříjemnější tón, tak Tori se ohlédl za jejím původcem. Vytřeštil oči nejprve na světlovlasého mladíka, poté se rozhlížel kolem sebe, zda se mu to nezdá.
„Yanase? Co tu děláš? Kde to…“
„V nemocnici,“ odpověděl chladně mladší. „Doktor řekl, že to byla únava organismu, zkolaboval jsi,“ osvětlil mu to, pokrčil rameny, jakoby jej nic z toho nezajímalo a s mužem se bavil jen z nutnosti. Skutečně na něj pohlížel s opovržením.
„Zkolaboval?“ Zopakoval líně, než si jednou rukou prohrábl vlasy a hlasitě si povzdechl. Měl to tušit, už ráno mu bylo zle a takhle to dopadlo. Už si chtěl zase lehnout, jen jedno mu zde nesedělo. „Kde je Chiaki? Proč jsi tu ty?“ Zajímal se nechápavě, neb s mladíkem se neměli v lásce a tahle jeho přítomnost zde nebyla, kdo ví, jak příjemná ani žádaná. Že by se na něj chlapec stále zlobil? Tomu nechtěl věřit, vždyť Chiaki by přišel, kdyby věděl…
„Nechtěl přijít,“ řekl ledabyle Yanase. „Prý by Ti neměl co říct, když ses ráno urazil,“ ušklíbl se. Lhal. Věděl, že muži nestydatě lže, ale potřeboval mu ublížit. Musel ho zranit za to, že on má Chiakiho pro sebe, kdežto Yuu ho nikdy mít nebude. Pochopil to v momentě, kdy tmavovlásek položil telefon a rozplakal se. V ten okamžik prohrál hru o chlapcovo srdce. Bolelo ho to… proto to musí bolet i Hatoriho.
„To přece,… Yoshino by přišel, ale…“ netušil, co dále říct, cítil se zklamaný a odmítnutý. Nikdy to nemyslel zle, nerad se choval tak dětinsky, že musel odejít z bytu bez rozloučení. A bylo mu jasné, že jeho milenec o jejich ranní hádce mladíkovi řekl, nebylo jak jinak to vědět. Takže přece jen… byli spolu. Nedokázal si Chiakiho udržet, nezvládl to. Nepřijde za ním, neodpustí mu, nic. Polila ho hořká pachuť ubohosti. Chlapec byl jeho vše, chtěl pro něj mnoho, udělat jej šťastným a zatím mu jen škodil a trápil jej. Byl naivní, pokud si myslel, že by tmavovlásek mohl přijít. Yanase ho pozoroval s povzneseným výrazem ve tváři, bylo mu z toho dobře, jak uměl hrát a druhý mu to spolkl. Bohužel, dlouho mu to nevydrží, škoda. No nic, na chvíli si dopřál krásný pocit zadosti učinění, jen než bez klepání do dveří vešel tmavovlasý chlapec a v rukou držel dva kelímky kávy z automatu. Nejprve se lekl, když uviděl muže před sebou sedět, ale hned na to usmál a rychle odložil nápoje na stolek. Byl tolik šťastný! Tolik šťastný, že je druhý v pořádku, že neregistroval, jak mu zvlhly oči.
„Tori!“ Objal jej, více ho stiskl kolem krku, na což se Yanase nemohl dívat a znechuceně odvrátil tvář. Tohle bylo přesně to, co nechtěl, ovšem nic s tím už nezmohl. Svou šanci měl, ale Chiaki… byl zamilovaný do jiného. Nejraději by odešel, kdyby nevěděl, že chlapec ho tam chce. Překvapený Hatori byl v šoku. Nečekal, že… no, nečekal nic z toho. Ten Yoshinův radostný výraz a slzy deroucí se do očí. To, že tam vůbec byl, že přišel, že nezapomněl a nezlobí se na něho. Plně vnímal silný stisk těch útlých paží a drobné tělo, co se k němu tak mělo. Už neváhal, zavřel oči a též objetí opětoval.
„Chiaki,“ oslovil svého nejdražšího, opřel si hlavu o jeho rameno. Cítil neskutečnou úlevu, přičemž jej nepřekvapovalo, jak podle se Yanase zachoval. Byl už takový, nemohl od něj čekat víc. Byl to jen kluk zhrzený odmítnutím, co měl zlomené srdce, přirozeně štěstí nepřál tomu, kdo mu ho vzal. Sevřel tmavovláska pevněji.
„Tori, měl jsem strach, že…“
„Nic mi není,“ upokojil jej starší. „Odpust mi, odpust mi to ráno.“
„Ne!“ Odtáhl se od něho chlapec, zadívaje se mu do očí.
„Ne?“ Nerozuměl hnědovlasý, srdce se mu rozbušilo rozrušením.
„To já chci, abys mi odpustil, Tori. To ty mi promiň,“ vydechl horce. Musel se už konečně vyjádřit, aspoň nějak. Vždy váhal. A teď to byla ta správná chvíle, jen se opět necítil ve své kůži. Dělalo mu problém to říct, cítil to tak, ale neříkal to. Prostě nikdy nenašel odvahu, moc se styděl, přemáhaly ho rozpaky, ale pak… se podíval na muže před sebou a bylo to jasné. „Tori, miluju Tě.“ V tu chvíli se oba zadívali ke dveřím, za nimiž zmizel přebytečný z nich. Yanase tohle nesnesl.
„Taky Tě miluji, Chiaki,“ vyznal se starší, přitáhl si chlapce opět k sobě, aby s ním spojil své rty. Políbil jej hluboce a procítěně. Tori, můj Tori, nikdy Tě nechci ztratit. Já jen… někdy chci po Tobě moc, ale… miluju Tě. Vážím si Tě, chci, abys to věděl. Já už to vím.

9 komentářů u „V lásce se neváhá (FF na Sekaiichi Hatsukoi)“

  1. To je ale miloučké,opravdu zdařilé,tvoje povídky jsou první keteré jsem četla a pochybuji že někdy přečtu lepší jsou opravdu sugoiiiiiiiii.Arigatou 😀

  2. Dasty doufám, že sem budeš přidávat i nově napsané věci :). Jsem ráda, že jsem tu na Tebe narazila. Jinak povídka prostě boží *.*
    Yuki-chan

  3. Ánóóóóóó Tori je dokonalej chlap, to víme!!! xD
    Yanase tak podlej! Že se nestydí! Ale opět si dokázala vystihnout charaktery postav!
    Povídka je od tebe opět skvostná, krásně píšeš a je radost od tebe číst ff na téma anime co miluju.

  4. Dobre napsany kdybych nevedela ze je to od vad myslela bych si ze je to od autors sih 😀 je to opravdu uzasny

  5. AAH! To je tak sladký…jo a ta scéna mezi Yuu a Chiakim KDE BYCHOM BYLY KDYBYCHOM NEMĚLI TELEFONY! ♥

  6. Kyáá … Perfektní ,, strašně se mě to libí ..
    přeju hoodně štěstí při dalším psaní .. doufám že teho bude více,více,vííce :D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *