Trpká příchuť pravdy 002

Je až k neuvěření, jak může jedna jediná osoba přeměnit Váš spořádaný malý svět v jeden velký chaos. Má budoucnost byla již od narození předem pečlivě naplánovaná. Nepřemýšlel jsem o tom, prostě jsem to přijal jako prostý fakt. Dokud se neobjevil on a já si začal pokládat otázky: „Je můj osud pevně daný? Mohu ho změnit? Chci ho vůbec změnit?“

Abych byl upřímný, všechna má velká rozhodnutí byla ovlivněna Tatsuyou. Zvolil jsem si povolání fotografa čistě z nostalgie. Litoval jsem, že jsem nemohl zachytit ty prchavé momenty prvotního záblesku štěstí ve svém životě. Později se navíc ukázalo, že mi k této profesi nechybí ani potřebný talent.

Vzhledem k blížící se uzávěrce a naplánovanému focení jsem musel veškeré nežádoucí myšlenky potlačit a plně se soustředit na modelky před mým objektivem. Jednalo se o dvě nezkušené 20-ti leté dívky. Bohužel mi nebyl schválen vyšší rozpočet, takže nezbylo nic jiného než najmout ucházející dívky bez jakékoliv praxe. Jak jsem předpokládal, naučit je veškeré základy pózování a zachytit na jejich tvářích požadující výraz byl vskutku náročný a vyčerpávající úkol.

Čas rychle ubíhal a plně jsem se ponořil do práce. Potřeboval jsem nějakým způsobem odstranit strnulost v jejich postoji.

„Milé dámy, víte, jak fotograf vydělá nejrychleji peníze?“ zeptám se modelek s vážnou tváří.

„To opravdu netušíme.“ odvětí zaskočeně bruneta.

„Prodá svůj foťák!“ zakončuji svůj otřesný vtip. Modelky již propukají v upřímný smích. Rychle zachycuji jejich uvolněný postoj a veselé obličeje, poté kontroluji s pýchou výslednou fotografii.

„Pro dnešek jsme skončili!“ oznámil jsem všem zúčastněným. Cestou ke mně zamířily ty dvě najaté modelky. Špitaly si a uculovaly se od ucha k uchu. Ani trochu se mi to nezamlouvalo. Zadoufal jsem, že se chtějí jenom rozloučit, leč marně.

„Pane Tehame, Rosario a já bychom Vás rády pozvaly na drink.“ zašvitořila bruneta odhodlaně.

„Bohužel jsem momentálně zaneprázdněný, takže to není možné. Přesto děkuji za pozvání.“ odmítl jsem zdvořile.

„Přeci se nenecháte prosit, pane fotografe.“ nevzdávají se a jedna z nich bere mou ruku do dlaní. I když jsou půvabné a jiný muž na mém místě by se takové nabídce nebránil, uvnitř mě to vřelo. Jak si může dovolit se někoho dotýkat bez jakékoli pobídky dotyčné osoby?! Se sebezapřením jsem zadržoval veškerý svůj hněv a snažil se tuto nepříjemnost vyřídit v klidu. Vymanil jsem ruku z jejího sevření a odměřeně pronesl:

„Omlouvám se, opravdu nemohu.“

„Nebuďte tak zlý.“ posteskla si bruneta a opět vzala mou ruku do dlaní. Můj pohár trpělivosti přetekl. Vážně nemám v oblibě nevyžádaný tělesný kontakt s lidmi. Naštěstí v tu chvíli prozíravě zasáhla vedoucí, Izumo Okira.

„Zvu vás všechny na večeři do nedalekého sushi baru, stejně máme za chvíli padla.“ Po tomto prohlášení se ozval nadšený jásot, ke kterému se přidaly i ty dvě modelky.

„A ne neberu jako odpověď.“ dodala s pohledem upřeným na mě.

„Tomu ty říkáš pomoc, Izumo?“ sykl jsem potichu vedle ní během cesty k restauraci. Modelky se držely těsně za mnou a nevypadalo to, že by se rozhodly mě ze svých plánů vynechat.

„Koloušku, neplánovala jsem tě zachránit. Jen jsem chtěla předejít scéně, ke které se schylovalo.“ pronesla medovým hlasem. Samozřejmě nezapomněla na přezdívku používanou výhradně v případech, kdy mě chtěla naštvat. Nikdo z kolegů ani známých naštěstí nechápal její význam. Vznikla totiž poté, kdy se Izumo patrně ženskou intuicí dopátrala, že jsem panic. Připadalo jí to natolik rozkošné, že mě přirovnala k mláděti jelena. Při každém oslovení touto zdrobnělinou mě poléval studený pot. Raději jsem sklopil hlavu a pokračoval v chůzi.

1 komentář u „Trpká příchuť pravdy 002“

Napsat komentář: Markét Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *