od 6. 6. 2013 začal Rutube.ru blokovat Českou republiku a další řadu zemí. Tímto se všem omlouváme, že online videa nebudou fungovat a nevíme kam jinam encódy nahrát…

V okýnku se píše: Jsme velmi zarmouceni, že toto video nejde v tvé zemi. Snažíme se dosáhnout spravedlnosti. Abychom toho [...]]]> Zdravím všechny příznivce yaoi,

od 6. 6. 2013 začal Rutube.ru blokovat Českou republiku a další řadu zemí. Tímto se všem omlouváme, že online videa nebudou fungovat a nevíme kam jinam encódy nahrát…

V okýnku se píše: Jsme velmi zarmouceni, že toto video nejde v tvé zemi. Snažíme se dosáhnout spravedlnosti. Abychom toho docílili, tak hledáme zodpovědné partnery a štedré inzerenty. Pokud jsi jedním z nich, kontaktuj nás.

Pokud tvá země není v seznamu blokovaných, kontaktuj prosím naši linku podpory. Pokusíme se vše napravit. Děkujeme!

I [...]]]> Optimistický Ritsuro a pesimistický Ken jsou již dlouho přátelé. Ačkoli Ken nedokončí střední školu a skončí jako prostitut, Ritsuro se o něj stále zajímá. Když si Ritsuro uvědomí, že Ken chce něco více než přátelství, váhá mezi Kenem a jeho přítelkyní Moeko, čímž rozpoutává bizardní milostný trojúhelník.

Jako první je zde Junjou Egoist. Nowaki se dostane ke dvěma lístkům na lůžkový vlak = Shindai a přemlouvá Hirokiho, aby jel s ním. Ten ho odmítne s tím, že má moc práce. Nowaki je zklamaný, ale nezbývá [...]]]> Zhruba dvacetiminutová OVA, která je rozdělena do tří částí – tří krátkých příběhů párů z Junjou Romantica.

Jako první je zde Junjou Egoist. Nowaki se dostane ke dvěma lístkům na lůžkový vlak = Shindai a přemlouvá Hirokiho, aby jel s ním. Ten ho odmítne s tím, že má moc práce. Nowaki je zklamaný, ale nezbývá mu, než pozvat někoho jiného. Hiroki vzápětí dostane strach, že Nowaki pojede s kolegou z nemocnice, který má na Nowakiho zálusk. Navíc spolu za celá ta léta jejich vztahu nikde mimo Tokio nebyli. Tak to Hiroki začne řešit po svém…

Dále se dostáváme k Junjou Terrorist a jejich největšímu problému, tedy extrémnímu věkovému rozdílu. Po jedné společné večeři potkají pár, který se jich vyptává, co dělá tak pozdě v noci středoškolák a podezřelou starší osobou. Miyagi si začne uvědomovat, jak moc velký je mezi nimi rozdíl a pošle Shinobua pryč s tím, že děti by měly spát doma. Ovšem Shinobu to nenechá jen tak a rozhodne se světu ukázat, že už žádné dítě není…

A nakonec nejdelší část OVA patří třetímu páru, Junjou Romantica. Misaki jde ve večerních hodinách ulicí, stěžuje si na to, jak sněží a mrzne. V tom mu na mysli vytanou vzpomínky na začátek jejich vztahu, pouhý týden co ho začal Akihiko doučovat. Vzpomene si na dobu, kdy měl Akihika za sebestředného tyrana. Jeho bráška Takahiro mu ovšem říká, že Akihiko je vlastně velice laskavý člověk a začne Misakimu vyprávět, jak se s ním setkal…(převzato z akihabary)

Mohlo ho napadnout, že se to stane. Jo, mohlo, jenže nenapadlo. Sakra! Jak jen ho mohl nechat samotného? Bože, co je to za hlupáka, byla to jen chvilka, co ho spustil z očí a byl pryč. Jen stříkance krve na zdech prozrazovaly, co [...]]]> Autor: Dorian Harst
Anotace: Anime Togainu no chi. Pairing Keisuke / Akira

Mohlo ho napadnout, že se to stane. Jo, mohlo, jenže nenapadlo. Sakra! Jak jen ho mohl nechat samotného? Bože, co je to za hlupáka, byla to jen chvilka, co ho spustil z očí a byl pryč. Jen stříkance krve na zdech prozrazovaly, co se stalo. Doufal, že nepatří jemu, nesměly, to by si nikdy neodpustil. Teprve teď mu začalo docházet, jak velkou chybu udělal, když mu dovolil zůstat a zapojit se do téhle děsivé hry o život. Keisuke násilí nenáviděl, nikdy by nikomu neublížil, nezasloužil si tu být. Akira byl zaslepený sám sebou, než aby to viděl. Až ho najde, tak… najde ho vůbec?
Byl zmatený, netušil, kudy se dát, která cesta byla tou správnou v nekonečné spleti ulic i postraních odboček mezi vysokými budovami a věžáky, kde nežil nikdo, kdo by měl význam. Jen on ho měl, jako jediný mezi těmi všemi bezvýznamnými a nicotnými zde. Měl cenu pro něj. Keisuke!
Akira, sám, bez rozvahy nebo rozumného plánu následoval jen své instinkty a pudy, přestože záchrana přítele se jako vrozené puzení označovat nedalo. Ale on to nemohl vzdát, musel jej nalézt a povědět mu to. Říct, že ho to mrzí, to jak se k němu choval a dát najevo, kolik pro něj Keisuke znamená. Proč si ho jen nikdy nevážil? Ne nadarmo si uvědomoval, co měl, než o to teď přišel. Příliš bolestné uvědomění pro někoho, kdo neznal cit k nikomu jinému, než k sobě a i ten mnohdy považoval za nepodstatný. Často toužil po smrti, po jakémkoliv konci toho všeho, svět mu byl jedno. Slepý i hluchý k problémům ostatních se sobecky pokoušel oprostit z okovů života, jež ho nutily dýchat, cítit bolest a také mu vnucovaly Keisukeho přítomnost. Paradoxně to byl právě hnědovlasý, kdo jej držel nad vodou a nedovolil mu podlehnout. Jen díky jeho naléhání žil.
“Keisuke,” vyslovil to jméno do ticha, přičemž nepřestával být stejně ostražitý, než jindy, ačkoli jistá zbrklost z jeho chování dávala vyznít strachu ze ztráty přítele. Nesměl o něj přijít, ne teď. Přece mu slíbil, že se z toho dostanou, společně. Vybojují si svobodu, ať to znamená cokoliv, tak proč se to tak najednou zvrtlo? U Akiry bylo skutečně vzácné spatřit jiného výrazu, než byl ten vždy klidný, lhostejný k okolnímu a vždy nad věcí. Jen málokdy dával najevo jakékoliv emoce, a když už, byl to slabý projev vyššího citu v podobě prosby, nebo poděkování za laskavost jemu prokázanou. Nic víc. Věčně odměřený, odkázaný jen na své vlastní schopnosti a znalosti, neohlížel se na jiné. Hnědovlásek byl často jen zbytečností, těžkou koulí přikovanou k jeho kotníku, jež neustále vláčel za sebou jako přítěžek a neodvrhnul jej jen proto, že se znali odmala a Keisuke byl jediná, jemu blízká osoba i když mnohokrát uvažoval nad tím, že ho vlastně nepotřebuje. Teď by dal všechno za to, vidět ho se smát.
Možná najednou našel správný směr, nebo to bylo vnuknutí, které jej donutilo vydat se do staré, téměř zničené čtvrti, kde pobývali jen dočista ztracené existence, bez naděje na jakýkoliv další život. Byli to naprostí zkrachovalci, měli být již mrtví, přišli o známky, a přesto se nevzdávali nároku na další nádech, který už ale pozbýval smyslu. Jejich ubohé bytí bylo zpečetěno, jen o tom ještě nevěděli. Bylo šero a ticho.
“Keisuke!” zavolal šedovlasý Akira do temnoty před sebou, byť si uvědomoval, jak nebezpečné je dělat hluk. Každý druhý by mu poradil zapomenout na blízkého a starat se o vlastní blaho, když se mu na krku houpe život v podobě plechové psí známky, znamenajíc v těchto krutých časech více, než tlukot živého srdce. Ale on nemohl, nedovolil by si jej opustit, to by mu nikdy neudělal. Nejen jemu, neudělal by to sobě, musel by se do konce svých dnů nenávidět, ačkoli už těch dnů jistě mnoho nebude. Zavolal znovu, ticho. Ve tmě se často ukrývalo více, než lidé. Děsivá představa.
Přesvědčený o naléhavosti a délce svého jistého a ukvapeného kroku se rozešel vstříc nezaručené naději, že hnědovlasého nalezne, byť by měl být mrtvý. Dokud neuzří jeho tělo, neuvěří v jeho skon. Nikdy. Přivřel oči a přitáhl si svou zelenou bundu blíže k tělu, neb po páteři mu jako ledová jinovatka projížděly záchvěvy mrazu. Snažil se být co nejtišší, bedlivě studoval okolní zvuky, snažíc se zachytit veškerenstvo důkazů o lidské přítomnosti. Nic. Dokonalé ticho, dokonce ani krysy. Zvláštní.
“A…Aki…” Potom to uslyšel, nejprve velice slabě, jakoby to bylo spíše chrčení poraněného zvířete, kterému už nebývá mnoho času. Vůbec to nebyl Keisukeho hlas. Nepoznával ho jakkoli moc se snažil si ho k němu přiřadit, ale volal, spíše sípal jeho jméno. Na tom konci osamělé uličky, odkud zvuk přicházel, bylo světlo. Nejspíše od prozatím netknuté pouliční lampy někde za rohem. Chvíli váhal, rozhodně neměl v úmyslu naletět na nějakou bezduchou lest, ale přece jen udělal několik pomalých kroků vpřed, směrem k tomu místu. Nezdálo se, že tam někdo je. Už měl v úmyslu se otočit, když se ze z temného, černotou protkaného, koutu ulice vyplazilo na chabé světlo, bezmocné tělo jeho kamaráda. Byl to on, Akirovi došel dech.
“Keisuke!” vykřikl, ačkoli se mu hlas lámal v druhé slabice toho jména. Rozběhl se k němu, očekával cokoliv, jen ne to, co viděl. Ještě nebyl dost blízko na to, aby mohl hodnotit, ale zprvu se mu zdálo, že jeho hnědovlásek není vážněji zraněný, přestože na jeho těle krev ulpěla. Spěchal, ani netušil, že vzdálenost mezi nimi může být tak dlouhá, skoro nekonečná. Přišlo mu, že jakkoli rychle běží, nemá šanci Keisukeho zachránit. Netušil, proč nad tím přemýšlí, jen běžel, až se nakonec dostal na světlo.
“Keisuke. Keisuke, vydrž, bude to v pořádku. Pomůžu Ti,” dostal ze sebe chlapec v bundě, jenž si k poraněnému klekl, aby posoudil rozsah škod na jeho zevnějšku. Keisuke byl oděný pouze ve svém bílém triku s tmavými rukávy, jiného ošacení pozbýval. Jeho nahota Akiru vyděsila, přál si, aby to nebyla pravda. Proč by někdo svlékal kluka? Ano, Keisuke byl velice pohledný, mladý a svými jemnými rysy vyzníval velice křehce. Ne, nechtěl tomu věřit, to přeci ne. Vyčerpaný hnědovlásek ležel na břiše, jak se snažil vyplazit na světlo. Akirovi stačil jediný pohled na jeho obnažený zadeček, aby poznal, že se nemýlí. Kůže byla potřísněná lepkavou bílou tekutinou smísenou s vyzývavou červení. Tolikrát si ho vzali, bezohledně a krutě. Akira si ta muka nedokázal představit, bolestně se mu stáhli vnitřnosti. Připomnělo mu to sliz na právě narozeném štěněti, zranitelném a bezmocném. Přesně tak teď Keisuke vypadal.
“Přišels’ pro… pro mě.” Vydechl zneužitý chlapec, přestože nebyl schopný se otočit a pohlédnout do tváře příteli. A ten tón, kterým to řekl nasvědčovat faktu, že již nedoufal ve společné shledání, neb příliš dobře znal povahu šedovlasého. Styděl se, tolik se hanbil za svou slabost i nahotu s jakou byl nalezen. Také se kál za svou uspěchanost, když na druhého chlapce volal. Nyní jej přivedl do nebezpečí, neb s jistotou věděl, že se jeho trýznitelé vrátí a rozhodně Akirovi nepřál stejný osud. Tohle ponížení bylo pro muže horší, než sama smrt, jíž by nyní přivítal velice vřele. Nedovedl se pohnout, byl zmožený, vyčerpaný tím, jak do něj znovu a znovu vstupovali, bez ohledu na jeho nepřipravenost a nezkušenost v otázce chlapeckého spojení. Ne, bylo jim to jedno, prostě si ho vzali. Hrubě, zcela brutálně si přivlastnili jeho tělo, aby ukojili vlastní živočišné pudy. Nebyl v tom žádný cit, ani ohleduplnost. Neubránil se, když mu jeden z nich pevně sevřel zápěstí, zatímco druhý jej svlékal tím způsobem, že se jej snažil co nejvíce ponížit, když jej vzrušoval. Jakmile se mu přes zatnuté zuby dostal první sten, na nic nečekali, spěšně ho ohnuli přes kdovíjaký kus nábytku a vulgárně přiráželi do jeho panického tělíčka. Ignorujíc křik, prosby i marnou snahu vysmeknou se z jejich dosahu, se na něm střídali, jako by byl jen hračkou, použitelnou loutkou, která po tom, co přestane loutkáře zajímat, stane se zbytečnou. Slyšel smích, zvrhlé poznámky o tom, jak je uzoučký a horký, o tom jak ho naplní svým semenem a budou sledovat, jak z něj vytéká a špiní jeho stehna. I jen ta slova ho nutila ronit bezvýznamné slzy, jež jim byly k posměchu stejně jako on samotný a teprve, když po úctyhodné době, kdy ho mrzačili zevnitř, začal krvácet a zvracet, došlo jim, že z něj nejspíše dostali všechno, co jim to tělo mohlo nabídnout. Bylo mu strašně, to se slovy nedalo vyjádřit, cítil se neskutečně ponížený, zhrzený sám sebou, špinavý, nehodný života po něčem takovém. Kéž by ho zabili, ale ani tahle odměna za to, jak držel a ke konci už to jen mlčky snášel, mu nebyla dopřána. Schovali si ho, jako by byl kostí, jež si pes zahrabe na pozdější dobu, kdy opět zatouží po její chuti. I oni si jej nechali na později, aby ho zlomili, aby si jej podrobili a opět se dostali do toho těla, které jim poprvé poskytlo tolik potěšení, nehledě na již jednou znesvěcený zadeček a rozdrcenou duši. Keisuke to měl nyní v živé paměti, nebyla to ani hodina, co jej sem ‘uklidili’. Znovu se rozplakal.
“Blázínku, přece Tě tu nenechám. Pojď, vstávej, vypadneme,” navrhl Akira a snažil se předstírat, že si jeho zneužití nevšiml. Jistě to pro Keisukeho nebylo snadné, neměl potřebu jej ještě více shazovat. Teď potřeboval jeho podporu, snažil se nevnímat slzy, teď na ně nebyl čas. Museli pryč. Odhodlaný Akira sevřel pažemi pevně hnědovláskův trup, aby mu pomohl na nohy, leč nezdálo se, že Keisuke má v úmyslu spolupracovat. Byl naprosto bezvládný, jakoby postrádal sílu vytrvat a bojovat o život. Na jednu stranu jej Akira chápal, po tom, co musel zažít, ale na tu druhou…
“Zabij mě, Akiro.” Velice tichá prosba. Keisuke moc dobře věděl, co říká, nelitoval. Takhle žít nemohl, tak k ničemu, bezmocný, použitý. Bylo mu ze sebe zle. Tohle se neuzdraví, nepřijdou žádné slzy, jež by smyly hřích, kterým jej zneuctili. Akira doufal, že se přeslechl a položil ono bezvládné něco, co dříve bývalo jeho přítelem, zase zpět na chladnou zem.
“Co prosím?” zeptal se s opatrností, doufaje, že skutečně nevnímal přesně vyřčená slova. Pomalu a s jakousi nikdy nevyjevenou starostlivostí obrátil Keisukeho na záda, aby mu viděl do strhané a dočista pokořené tváře, kterou si vždy pamatoval veselou, plnou radosti a jasu. Nikdo neměl tak osobité kouzlo jako právě hnědovlasý. Takhle si jej nikdy nepřál spatřit, krvácelo mu srdce nad zbytečně prolitými slzami.
“Udělej to, Akiro. Prosím Tě, zabij mě,” zopakoval svou prosbu Keisuke, odvrátil od šedovlasého pohled a doufal, že druhý chápe jeho pohnutky. Nechtěl mluvit o svém ponížení, a i když Akira skrýval, že ví o tom, jak si ho vzali, má tolik pochopení k tomu, aby ukončil jeho trápení. Keisuke nebyl výrazně zraněný na těle, avšak duše i hrdost utrpěly neodčinitelné rány, o jejichž zacelení nemělo smyslu uvažovat. Skutečně si přál zemřít.
“Zabij mě, prosím…Akiro, prosím…” Zoufané prosby padlé nevinnosti.
“Ticho!” Kdyby nebyl hnědovlasý už tak zlomený, Akira by jej za ta slova udeřil do tváře. Tohle rozhodně neměl v úmyslu poslouchat. Keisuke si zřejmě neuvědomoval, jak absurdní je čin, o něž jej žádá, nehledě na jejich mnohaleté přátelství. Takhle to přeci neskončí. Šedovlasý k sobě začal pociťovat silnou nenávist za to, že Keisukeho nedokázal ochránit a zašlo to až sem. Nikdy od něj neměl odcházet, kdyby jen… kdyby… Nyní, při pohledu na tu poskvrněnou čistotu, znečištěnou nejen krví a spermatem, ale i neviditelnými hříchy, které na svědomí neměl, dal by všechno, nastavil by vlastní tělo za Keisukeho. Jak to jen mohl dopustit? To on zasluhoval trest, přičemž smrt znamenala spíše vysvobození, ne odplatu za proviněné.
“Dost, Keisuke! Přestaň!” pokáral ho Akira přísně, neb to byl on, kdo měl pocit, že je v právu. Nikdy by nebyl schopný hnědovláskovi ublížit, dokonce ani, kdyby opravdu chtěl. Podíval se mu do očí se svým zvláštně osobitým druhem něhy, kterou nikdy nikomu neprokázal. S největší pravděpodobností to ani nebylo jeho záměrem, ale v Keisukem ten pohled vzbudil daleko hlubší city, než si kdy přiznával, že k Akirovi chová. Pro tenhle pohled žil, pro něj ještě dýchal a představoval si, že takto jej jednou spatří. Nad sebou s výrazem plným láska a pochopení, jakkoli se tato situace lišila od jeho představy. Ano, miloval ho. Miloval ho tak, jak vůbec člověka milovat lze, ovšem nikdy nenašel odvahu mu to sdělit pro přílišný strach z faktu, že by byl jistě odvržen. Proto raději mlčel a ponechal si výsadu Akirovi přítomnosti po svém boku. Jen tím se mohl utěšovat, jen jemu se chtěl dát, mnohokrát o tom snil, ale teď to bylo pryč. Byl použitý, zneuctěný, již neměl žádnou cenu. Odpad.
“Keisuke, nechci, abys to říkal, rozumíš? Jsi přítel, nechci o Tebe přijít. Nikdy jsem Ti to neřekl, ale znamenáš pro mě hodně. Nesmíš to vzdát, mám Tě rád.” Ta poslední slova, jenom ta tři slova, ta si přál hnědovlasý chlapec slyšet už spoustu let. Jenom to, nepatrný projev nějaké náklonnost z Akirovi strany. Vědomí, že mu není lhostejný, že má význam. Akirovi se ulevilo, konečně, řekl to. Cítil, jak z něj opadla tíha vyřčeného a on konečně mohl, bez jakýchkoli výčitek nebo nechápavých pohledů vzít Keisukeho za ramena, jako by byl jen panenkou a opatrně, aby ji nerozbil, si jej přitiskl na hruď. “Mám Tě rád, Keisuke. Je mi jedno, co se stalo. Prosím Tě, žádám Tě jako přítel, zůstaň se mnou,” šeptal tiše do jeho ucha, když zneužitého podpíral na zádech a schovával svou tvář v jeho vlasech. Mazlil se s nimi, jakoby k tomu nikdy nedostal příležitost, jakoby se potřeboval ujistit, že jeho Keisuke žije, že je u něj. Tentokrát ne jako samozřejmost, ale jako nepostradatelná součást jeho života. Vnímal jeho srdce na svém, zdál se tak slabý, přestože postavu měl tvarovanou hezky. Políbil jej rychle do vlasů a otřel se rty i o jeho tvář, přičemž si uvědomoval, že se mu Keisuke v náručí třese pláčem a nepotlačovanými vzlyky. Oba na to čekali, zoufale dlouho. Proč je hrdost taková bariéra?
“Ale já… Akiro… oni mě, oni mě…” Přes polykané slzy nebyl s to dokončit větu, možná ani nechtěl. Jakoby se bál, že když to řekne nahlas, bude to pravda, zatím o tom nemluvili. Měl neskutečný strach. Co když ho Akira také opustí? Zahodí jej, jako nikdy nepostrádaného, avšak ten se mu opět podíval do očí a pohladil palcem po tváři ve snaze smazat stopy po pláči, což bylo pro zarudlé, krví podlité oči a napuchlé rty od toho, jak se do nich kousal, aby potlačil výkřiky, nemožné.
“Ššš, já vím, Keisuke. To nic, už to nedovolím. Už to nikdy nedovolím, slibuji.” Byla to slova pronesená s jistotou, nezlomností a skálopevným přesvědčením, že slib dodrží, ať by byla cena jakkoliv vysoká. Zlehka se sklonil stále podpíraje přítele a skutečně váhavě, aby mu dal prostor pro odmítnutí, jej políbil. Zavřel oči a jen opatrně se dotýkal svými rty těch Keisukeho, jakoby mu hrubší zacházení mohl ublížit, ale on nechtěl spěchat, jen jej ujistit o pravosti svých citů, nikoli jen o předstíraném, aby jej obelhal. Keisuke měl pocit, jakoby se jeho již polámaná křídla, uzdravovala a on se vznášel. Neskutečné, andělé neexistovali, přesto si připadal, že ho jeden právě svírá v náručí a dává mu okoštovat své nadpozemské chuti, pro lidské smysly nepoznané.
“To se mi líbilo,” usmál se Akira, jakmile opustil slanost rtů zneužitého, jež kvůli polykaným slzám nesly právě tuhle nevhodnou příchuť. Musel Keisukeho přivést na jiné myšlenky, jistěže věděl o jeho citech k němu, poznal to již před dlouhou dobou, ale byl přespříliš povýšený, než by dal najevo, že je mu to příjemné a sám skrývá touhu okusit jakost chlapcova těla. Proč muselo přijít něco takového, aby sebral odvahu a přestal se skrývat za silácká gesta? Kéž by to bylo jinak. Bylo to vůbec poprvé, po dlouhé době, co hnědovlasý viděl Akiru se usmát, už tenkrát se do toho úsměvu zamiloval.
“Mně taky. Ani nevíš, jak dlouho jsem na to čekal,” opětoval mu Keisuke šťastný výraz a zvedl ruce, aby jej mohl obejmout kolem krku. Ale vím, odpověděl si pro sebe s lítostí šedovlasý. Vsunul jednu paži Keisukem pod kolena, druhou stále na jeho zádech a vyzvedl si jej do náruče, aby mohli odejít. Držel jej jako to nejcennější, co kdy vlastnil, přestože Keisukeho nepovažoval za ‘svého’. Chtěl ho jen chránit, ukrýt před světem, aby již nikdo neměl šanci mu jakkoli uškodit. Snažil se ignorovat jeho obnažené, třesoucí se tělo, nicméně vnímal, jak mu po předloktí stéká cosi, co považoval za tu odpudivou tělní tekutinu, kterou jeho drahého hnědovlasého andílka naplnili a kterou kvůli jeho náhlé změně polohy tělo vypudilo. Oddechl si, pokud je to něco, co se dá smýt, je to nepodstatné. Keisukeho bolest byla nenapravitelná.
“Odpočiň si, Keisuke. Jen spi, postarám se o Tebe.” Ten starostlivý, láskyplný tón, jímž na něj promlouval, zaceloval nespatřitelné rány na duši zneužitého a ten si proto klidně opřel hlavu o rameno svého přítele. Byl spokojený, konečně je tam, kde toužil vždy být. U něj. Zavřel oči s vědomím, že až znovu procitne, Akirovo tělo jej bude těšit a on se v tom teple bude vyhřívat. Přestože se za sebe vždy bude stydět a nepochyboval, že bude mít skutečný problém se svému kamarádovi kdy nabídnout, věřil, že to možná jednou překoná. Pro něj překoná všechno, pokusí se. Mírně se zavrtěl a pevněji se na šedovlasého přitisknul, snad aby se mu to nezdálo.
“Miluju Tě, Akiro,” špitl, již téměř ponořený v kalném nevědomí. Vypadal půvabně a sladce, Akira se pousmál nad jeho usínající tváří, přestože v ní bylo vryto tolik bolesti. Má ho, zachrání ho a už nikdy nikomu nedovolí, aby si jej vzal kromě něj samotného. Od teď to bude jen on, kdo bude prostupovat jeho tělem. Ovšem ne jako jiný, on bude jemný, laskavý a ohleduplný, bude si jej brát rozvážně a s něhou, neustále jej hlazením utěšujíc, že mu nemá v úmyslu ublížit. Nikdy nebude chtít víc, než mu bude dáno. Poskytne mu čas na uzdravení těla i duše, ačkoli o té pochyboval, že je toho schopna a poté mu dá najevo, jak moc potřebuje jeho blízkost. Pousmál se, krásné obrazy v jeho mysli se rozplývaly a rodily se nové a úchvatnější.
“Taky Tě miluju, Keisuke.” Věděl, že to nesený chlapec již neslyší, ale těšilo jej vědomí, že to vyslovil. Nyní mohli být spolu. Sic s polámanými křídly, ale přesto andělé, pečující svými city jeden o druhého v tomto krutém, brutálním světě, z něhož se s pohledy k nebi jednoho dne osvobodí.

Jeden z nekrásnějších pokojů Měsíční ubytovny osvětlovala pouze maličká, nikterak nevýrazná lampička na nočním stolku a vnášela tak ponuré světlo do místnosti. Obrovská postel s nebesy přímo vyzívala ke snům, zatímco nedaleko stojící červeně [...]]]> Autor: Dorian Harst
Anotace: Znovu zpět, ač povídka nová není… užijte si pár Kaname / Zero z anime Vampire Knight

Jeden z nekrásnějších pokojů Měsíční ubytovny osvětlovala pouze maličká, nikterak nevýrazná lampička na nočním stolku a vnášela tak ponuré světlo do místnosti. Obrovská postel s nebesy přímo vyzívala ke snům, zatímco nedaleko stojící červeně polstrovaný divan byl pouhým doplňkem, jež zaplňoval prázdný prostor. U obrovského okna postával hnědovlasý muž s rudým pohledem, upřeným kamsi do temnoty venku. Oděn v bílém a s bezchybnou tváří byl skutečným klenotem mezi upírstvem. Čistokrevný Kuran Kaname.
“Co tady chceš, Kiryuu – kun. Yuuki tu není. Odejdi.” Promluvil do ticha, ačkoli ten, jež by jeho slova měl vyslechnout se právě chystal vstoupit. S prsty na klice dveří se stříbrovlasý chlapec odvážil vejít. Klepat nemusel, jeho přítomnost zde již byla více než zřejmá. Velmi nejistě otevřel.
“Nepřišel jsem kvůli Yuuki. Jdu za Tebou, Kaname.” Chlapec si nejspíše nechtěl uvědomit s kým mluví a volil rázný tón svého hlasu. Jeho perfektně stavěné tělo halila černá školní uniforma, podtrhující barvu vlasů i fialkových očí. Jakmile za sebou zavřel, pokusil se stanout rovně a hrdě, ačkoli neměl daleko do zhroucení. Ne, musí vykonat to, proč přišel. Takhle to už dál nesnese.
Stáli každý na jiné straně místnosti, avšak hnědovlasý se nepotřeboval otáčet, aby vycítil Zerův žalostný stav. Bylo mu to jedno, proč se starat o někoho, kdo jej nenávidí? Zbytečné.
“Ať je to cokoli, co mi chceš říct, vrať se, až budeš schopný udržet se na nohou Kiryuu – kun. Jistě to počká.” Jak arogantní. Kuran stále hleděl do tmy, jakoby snad ono velké nic bylo zajímavější než chlapec, který jedním rychlím máchnutím paže tasil zbraň. S hlavní mířenou na upíra byl rozhodnut vystřelit. Jemný řetízek, který spojoval revolver s jeho oděvem v tichu zacinkal. Zero se v tom okamžiku chytil jednou rukou za hrudník, jak v něm ucítil bodnutí. Zasténal, ale uvědomil si před kým stojí. Neměl v úmyslu dát najevo slabost.
“Zabiju Tě, Kaname! To nepočká.” Prst na spoušti se nebyl ochoten pohnout, ale alespoň donutil hnědovláska věnovat mu pozornost. Naprosto klidně přišel k chlapci a postavil se přímo před hlaveň, přesvědčen, že Zero nevystřelí. Ne, nebylo to jen přesvědčení, byla to jistota. Vytušil z Kiryuua slabost a při pohledu na to, jak si uboze tiskne košili na prsou se musel usmát. Stříbrovlasý zoufale potřeboval jeho krev. Nerozuměl však, proč si o ni neřekne rovnou a požaduje jeho smrt i když oba věděli, že je to nesmyslné počínání. Čistokrevného by ani Zerova “Bloody Rose” nedokázala zbavit života. Popravdě neměl na chlapce vůbec náladu, pokud jde jen o krev, nebylo by to poprvé, co by mu ji dal. Kyriuu zrychleně dýchal a svýma očima začal těkat po pokoji. Neměl snad v úmyslu střílet? Vnímal svou malátnost a bolesti v těle. Slábnul. To, jak mu Kaname opatrně vytrhl zbraň z ruky už nebyl schopen postřehnout a padl na kolena. Pistole jej následovala. Červenooký upír pohodil hlavou nad Zerovou naivitou. Sklonil se a klekl si naproti němu. Už aby to bylo za ním. Že by daroval svou životadárnou tekutinu rád se také tvrdit nedalo.
“Napij se, Kiryuu – kun.” Vydechl a rozepnul si dva knoflíčky na košili, aby více odhalil tepny na krku. Zero se pohnul. Zdlouhavým pohledem shlédl Kanameho tělo a zastavil u té lahodné šíje, jež mu byla nabízena. Přímo cítil vůni čisté vznešené krve, což zapříčilo, že mu oči zažhnuly rudě, stejně jako znak na jeho vlastní krku. Přemáhal se, aby se do něj zuřivě nezakousl, přestože to nebylo jediné, co by s upírem chtěl dělat. Hnědovlasý nikdy nesměl poznat, co se v něm děje. Hrdost mu bránila. Zavrčel
“Nikdy už se z Tebe nenapiju, Kaname! Rozumíš mi? Nepotřebuju Tě.” Chlapec se pokoušel vstát a překonat v sobě touhu po krvi. Natáhl se po zbrani, ale zradilo jej vlastní tělo. Skončil na boku na podlaze a díval se na upíra v bílém, zatímco si pažemi objímal hruď. Jeho žhnoucí oči prozrazovaly, jak moc karmín potřebuje, přestože jej odmítal. Snažil se vypadat statečně, zatímco jeho tělo pohlcovala bolest. Ještě jednou se zapřel v loktech a poté se ztěžka vyhoupl zpět do kleku. Pochyboval, že se vlastními nicotnými silami postaví na nohy. Až nyní zpozorněl a zaznamenal Kuranovu přítomnost ve své blízkosti a bohužel přímo před sebou. Dech se mu zastavil.
“Nemusíš se tak přepínat, Kiryuu – kun. Už se nezvedneš, tak přestaň předstírat, že mě nepotřebuješ. Umřeš, jestli se nenapiješ, tak proč váháš?” I když se na něj Kaname díval s jakýmsi opovržením, jeho pohled v sobě nesl i soucit s nímž se k chlapci naklonil a přitiskl si jej na hruď, aby Zerovi tesáky mohli bez odporu vůle proniknout kůži. Stříbrovlasý nemohl uvěřit, že je tak blízko. Skoro cítil Kanameho srdce na svém, ale to jeho bylo na rozdíl od chlapcova klidné. Aniž by úmyslně chtěl, položil si hlavu na upírovo rameno a pokojně vydechl, opětovat objetí si však nedovolil. Vždyť Kaname nemá o jeho citech nejmenší ponětí a on je prozrazovat nehodlal. Zavřel oči a i přes tu srdce rvoucí touhu po krvi dokázal odolávat. Hnědovlasý Kuran jeho chování nerozuměl. Někdo na Zerově úrovni přeměny by neměl takto umět ovládat své pudy. Myslel si spíše, že se do něj mladší zakousne okamžitě. Jistoto toho jen klidně odpočíval v jeho náruči.
“Umřeš! Napij se!” Přikázal mu, zajel prsty jedné ruky do stříbrných vlasů a navedl jeho ústa přesně k žilám a tepnám. Opravdu mu na Zerovi nezáleželo? Samozřejmě, že ne, dělá to jen pro Yuuki, která měla Kiryuua ráda.
“Ale já….Ti nechci…ublížit, Kaname.” Chlapcův hlas se ztrácel společně s jeho vědomím. Vyčerpání jej dohnalo a on cítil, že brzy omdlí. Stačilo jen podlehnout a zakusit červeň šlechtice před sebou, ale znamenalo by to, že by mu musel způsobit bolest. Kuran jej po těch slovech od sebe odtáhl a podíval se Zerovi zpříma do očí, ačkoli se pomalu zavíraly.
“Já myslel, že jsi mě přišel zabít.” Výsměšně. Držel chlapce za ramena, aby seděl vzpřímeně, jinak by zcela jistě padl tváří na podlahu. Jeho hlava mu neživě padala na prsa. Kyriuu ještě byl schopen vnímat, avšak jen matně.
“Ty..to nechápeš. Já jsem….zamilovaný.” Procedil mezi rty a věděl, že to už nebude trvat dlouho a upadne v nemilosrdný spánek. Dech se mu zklidňoval stejně jako srdce. Že by to už konečně byla smrt? Ne, na tu je pro něj ještě příliš brzy. Slyšel, jak se Kaname zasmál. Proč to nedokázal pochopit? Bylo to tak složité tomu porozumět?
“Kiryuu – kun, i já miluji Yuuki.” Připomenul mu své city k dívce z Denní třídy. Jenže opravdu nebyl schopen rozpoznat, jak to Zero myslel. Ten se již vznášel na předělu skutečného světa a docela jiné sféry, ale mluvit stále dokázal, přestože to nikdy vyslovit nechtěl.
“Hlupáku, nejsem zamilovaný…do..do Yuuki, ale do Tebe.” Z posledních sil zvedl hlavu a pohlédl svýma, teď už opět fialovýma očima do rudých. V Zerových očích byla znát nezměrná lítost a pokání. Tolik nevyřčeného citu, jež se dral na povrch. Vyzradila jej jediná slza. Stříbrovlasý chlapec se zhroutil přímo na Kanameho, jež byl těmi slovy zcela ohromený a nedržel jej. Povedlo se mu Zera ještě zachytit a oparně položit na zem. Němě zíral na jeho krásnou usínající tvář.
“Za..zabij mě, Kaname…” To bylo poslední, co stačil vyslovit, než zavřel oči a utopil se v bezvědomí. Hnědovlásek nedokázal uvěřit tomu, co slyšel. Je to vůbec možné? Nebyla to iluze? Halucinace? Zero ho miluje? Ale jak je to možné, nikdy si jeho emocí příliš nevšímal a pokud ano, měl je spíše za nevraživé. Láska? Popadl mladšího za ramena a začal jím třást. Potřeboval vysvětlení.
“Kiryuu – kun? Kiryuu! Zero!!!” Vyslovil snad poprvé jeho jméno, avšak ani ono nedovedlo stříbrovláska probrat. Jediné, co by jej mohlo opět vzbudit byla krev. Kuranovu krev, kterou Zero tak vehementně odmítal. V tom mu vyvstala na mysl chlapcova poslední slova. Zabij mě, Kaname. Musel být neskutečně zoufalý, když si někdo jako Kiryuu Zero, syn lovce upírů přál zemřít a ještě k tomu upírovou rukou. Pošetilé a pro Kanameho v tuhle chvíli i nemožné, přestože by to ještě před chvílí udělal, být o to požádán. Ovšem k jeho smůle, nebo snad štěstí k němu tenhle drzý a odvážný kluk choval skrytý milující cit. Nedovolil si jej zavrhnout i přes prosbu smrti. Opatrně vzal chlapce do náruče a jemně jej uložil na divan. Hlavu podložil měkkým polštářem a rozhodoval se, jakým způsobem mu vpravit do těla krev, když nebude schopný spolupracovat. Z úvah jej vyrušilo zaklepání.
“Kaname – sama, Kiryuu – kun už odešel? Neviděl jsem….” Akatsuki se zastavil v polovině pohybu. Strnul. V pokoji ležel nehybně na pohovce Zero a zdálo se, že spí nebo je již po smrti. Musel spát, nikde nebyl cítit pach krve. Vedle něj seděl Kuran Kaname. Jednou dlaní si zakrýval obličej, zatímco v té druhé svíral Zerovu ruku. Jak jen si tohle vysvětlit? Aby těch neznámých neubývalo, vprostřed místnosti ležela na zemi zbraň, nepochybně vlastnictví chlapce.
“Co, co se stalo?” Vykoktal nevěřícně vysoký blonďák, rovně v bílé uniformě a přešel ke svému vůdci, oči přišpendlené k jejich prstům, propleteným do sebe. Akatsukiho mozek pracoval na plné obrátky, avšak ani jeden závěr, jež vyvodil, neseděl k tomuto scénáři. Jakoby si jej hnědovlasý až nyní všiml, kvapně stáhl svou paži ze Zerovi blízkosti a podíval se na příchozího upíra.
“Je v bezvědomí. Odmítl mou krev.” Kdyby se mu hlas nelámal v každé slabice, možná by si byl světlovlasý jistý tím, že Kuran je pořád stejný. Nebyl, něco se změnilo. Ale co? Už samotné tvrzení, že ubohý blázen Kyriuu Zero zavrhl krev čistokrevného, nedávalo smysl, nemluvě o tom, proč mu ji Kaname vůbec nabízel. Akatsuki si připadal jako v hodně špatném snu a nedařilo se mu z něj probudit. Co jen má dělat? Odnést chlapce do Sluneční ubytovny a nechat ho v jeho pokoji. Pochopitelně zemřít, jiný konec bezvědomí z nedostatku červeně to mít nemohlo. Takže?
“Přines deku, Akatsuki. Brzy mu bude zima. Musím do něj tu krev dostat ať chce nebo ne!” Kde se jen v Kuranovi vzalo tak pevné rozhodnutí, neměl snad v plánu se Zera dřív nebo později zbavit sám? Díval se na spícího chlapce jinak než obvykle. Mírumilovně a pln pochopení nad jeho osudem. V Kanamem se něco zlomilo, něco, co dřív bývalo tak pevné, že by to jeho vůli nikdy nebylo schopné ohrozit. Zero mě miluje, opakoval si pořád dokola, stále nevěřil. Musel ho zachránit za každou cenu, zasloužil si vědět víc. Musel mít vysvětlení. Akatsuki pouze přikývl, on vůdci nikdy neodmlouval, jakkoli ho na jazyku pálily otázky. Odešel.
Čistokrevný se tělem obrátil k Zerovi, čímž znemožnil světlu lampičky ozářit jeho tvář. Náhle si všiml, že stříbrovlásek zlehka pohybuje rty, jakoby šeptal, mluvil ze spaní. Zvědavě se sklonil až k jeho ústům a naslouchal tichým slovům, která do situace příliš porozumění nevnášela.
“Kaname….Kaname… zabij, zabij mě. Kaname…zabij…miluj mě.” Upír zatajil dech opravdu to byla pravda. Byl milován lovcem upírů. Nemyslitelné. Netušil, co bude dělat a jen tak mimochodem zauvažoval i nad tím, že Zerovu žádost vykoná. Ovšem ihned ji zavrhl, pochyboval, že by byl schopný zabít někoho s tak hlubokým citem, k němu chovaném. Ačkoliv byl Kiryuu muž, lovec, i neskutečně drzý tvor, jež mu nejen obrazně pil krev, přiznal si je skutečně roztomilým chlapcem, rozhodně hodným upírského života.
Akatsuki bez klepání vešel i s přikrývkou a podal ji hnědovlasému. Teď už neodolal, musel ze zeptat.
“Proč se ho nezbavíte, Kaname – sama? On je…”
“Děkuji, už můžeš jít, Akatsuki.” Přerušil jeho otázku Kuran a roztahoval deku nad Zerem, kterého do ní následně zachumlal. Mimoděk se dotkl jeho kůže. Byla ledová. Blonďák si ihned uvědomil, kde je jeho místo. Pokynul Kanamemu a odporoučel se z pokoje. Už jej nebylo potřeba. Samozřejmostí bylo, že Kiryuuovu přítomnost udržel v tajnosti. Nic jiného se od něj ani neočekávalo, jen naprostá oddanost.
Tmavovlasý si opět přisedl k Zerovu stydnoucímu tělu a jen nerad se zakousl do vlastního zápěstí. Po kůži se téměř okamžitě začaly rozlévat rudé pramínky a v kapičkách padaly na podlahu a vsakovaly se do přikrývky. Nezraněnou paží se Kaname pokoušel otevřít chlapci ústa, což také nebylo nijak obtížné. Vydechl a nastavil krvácející zápěstí Zerovi nad rty, aby tekutina kapala přímo do jeho hrdla. Cítil nezměrnou úlevu, když zjistil, že ve stříbrovlasém krev mizí, ačkoli ve stejnou chvíli přetekla stříbrovlasému přes koutky úst. Nepolykal ji, nebyl schopný ji pozřít. Proč? To byla jeho vůle tak silná, že nepřijal to co mu mohlo zachránit život? Bylo to marné, takhle to jistě nepůjde, krom toho, ranka na upírově zápěstí se už skoro zahojila. Kanamemu bleskla hlavou myšlenka. Zero přeci mnohem více toužil po krvi, jen pokud sám silně krvácel. To jeho tělo nedovedlo vzdorovat vrozeným pudům.
“Zatraceně. Promiň mi, Kiryuu – kun.” Zaklel a odhrnul z chlapce přikrývku. Silně jej popadl za uniformu a jedním mocným trhnutím ji z něj doslova serval. Čas stále běžel, čím déle byl Zero mimo realitu, tím slabší jeho tělo bylo. Kaname se pokusil analyzovat životně důležité orgány, jímž by se měl při vpádu do Zerova těla vyvarovat, ale zároveň musí uhodit tak, aby se jeho lačná upírská podstata probudila. Vybral si místo pod klíční kostí, přičemž doufal, že se vyhne plíci. Nepochyboval, že pokud to udělá, Zero se zcela jistě bolestí probere. Zavřel oči a přemýšlel. Co jen udělá, až se to stane? Jak má přijmout chlapcovu lásku? Má ji odmítnout? Nebyl čas. Kuranova pravá paže se rázem změnila na nebezpečný upíří pařát s dlouhými ostrými nehty a nebylo potřeba ani tolik síly, aby hladce projela vybraným místem na Zerově těle. Velká a hluboká rána počala okamžitě chrlit horkou voňavou krev. Kaname ani na vteřinu nepochyboval, že ji cítí i celá Noční třída v přízemí.
Zerovy zářivě rudé oči procitly a chlapec se v momentě ocitl v sedě. Nekontroloval se, jeho ovládání postrádalo loutkáře. Nyní toužil po jediném. Byl zvířetem.
“Tady, pij, Kiryuu – k….” Byl umlčen bolestí z kousance v jeho krku a za svého hlasitého dýchání poslouchal zvuky polykání vysávané červeně. Konečně. Zerovo skutečné já bylo zatlačené kamsi do pozadí a převládající upír převzal absolutní vliv nad jeho konáním. Pil horlivě a naléhavě, tekutina do žil nestačila přitékat, ale Kaname věděl, že je to v pořádku. Kiryuu se takhle brzy uzdraví a udělá se mu výrazně lépe. Ještě chvíli jej nechal vycucávat sladkou čistou krev a když se Zero neměl tomu, jeho šíji opustit, nezvávalo než zakročit. Kaname nechtěl skončit z její ztráty stejně jako on. Zlehka jej chytil za ramena a pomalu ho od sebe odtrhával.
“Stačí Zero, stačí…. Už dost. Odpočiň si.” Zatlačil jeho tělo opět do pohovky a již uklidněného chlapce přikryl. Sledoval, jak jeho oči nabírají znovu svou typickou nachovou barvu a pousmál se. Zranění stříbrovlasého se pomalu, ale jistě léčila. Muselo mu být lépe. Prohrábl se v jeho vlasech a pohladil jej po tváři. Palcem přitom setřel osamělou kapičku na jeho rtu a dříve, než se stačil stáhnout, krvavý prst mu Zero políbil, avšak neřekl nic. Němě sledoval Kanameho, jak na něj starostlivě dohlíží a jakoby mu nedocházelo nic z toho, co se stalo, co vyslovil nebo udělal, pocítil neskutečnou únavu. Ale chtěl vědět co se stalo, snad neřekl nic, čeho by litoval. Nesměl vyzradit své city.
“Kaname? Co….co jsem Ti řekl? Co se stalo?” Zeptal se stále ještě dosti vyčerpaně a nebyl sto ani zvednout hlavu. Jen upíral zrak na toho, jež miloval více než svůj život. Hnědovlásek zaváhal, má říct pravdu? Ale ta přeci tak bolí, zvláště, když on Zerovi city neopětuje. Ale copak ho dokáže dál nechat trpět s jednostrannou láskou? Kuran bojoval sám se sebou v neuvěřitelném dilematu. Ale nakonec se rozhodl proto správnější.
“Nic zvláštního. Byl jsi zesláblý a omdlel. Odpust, musel jsem Tě zranit, abych donutil Tvé tělo ke spolupráci. Jen jsem Ti daroval svou krev, nic víc. Teď spi, Kiryuu – kun, zítra Ti bude lépe.” Usmál se nad chlapce, avšak ve skutečnosti ho uvnitř neskutečně bolelo. Ještě sledoval, jak se Zero spokojeně ukládá a poté už jen mělce a klidně oddechuje.
“Jednou na mě zapomeneš, Zero.” S těmito šeptanými slovy potichu vyšel ze dveří, aby našel svou skutečnou lásku, Cross Yuuki.